Novinky.cz
Kultura
Ú t e r ý
23.září 2003, 22:09
Publikováno dne:
19.12.2001



na Obsah
Zpravodajství
Kurzy, burza
Počasí
T E L E V I Z E
Politika
Internet
Počítače a technika
Sport
S T Y L
Kultura
Boulevard
Lidé, vztahy, sex
Comics
Vaše názory
Archiv
TechDesk
AutoNovinky
HREJ!
Seznamka

ASCII   MAC   WIN

REKLAMA

Shoďte bombu jménem funk! — část 2.

Minule jsme si přednesli Starý zákon funku. Ukázali jsme si základní články dogmatiky, když jsme se věnovali poslovi pravého zvuku Jamesi Brownovi a funkoidnímu afronautovi George Clintonovi a jeho kapelám ve službách Jeho veličenstva Dr. Funkensteina. Funk má ale i svůj Nový zákon, a ten se píše každým úderem bubeníka, každým hrábnutím do strun, každým vydechnutím trumpetisty, protože funk je živý a žít bude, dokud bude existovat hudba.

Ačkoliv jsem původně chtěl článek rozdělit do dvou kapitol, díky množství materiálu, který se mi nahromadil, jsem se nakonec rozhodl věnovat dnešní část metamorfózám funku v letech osmdesátých, a žhavé funkoidní současnosti se tak budeme věnovat až příště. Za domácí úkol zatím přemýšlejte, kdo je v dnešní hudbě nejvíce funky (můžete mi napsat na známou adresu), můj soukromý seznam funkatýrů naší doby pak vyjde na úplný závěr funkoidní série. Vzhůru tedy do doby, kdy se zdálo, že funk přestal být králem, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda.

Jazz funk — forma s obsahem

[Obr: milesz.gif (19641 Bytes)]
Síla, kterou přinesl černošský funk, měla obrovský dopad na celou populární hudbu. A nejen na ni. Jako vysoce nakažlivý virus pronikl i do jazzu, který populární kulturou tradičně pohrdá, aby tam způsobil hotové zemětřesení. Desky Milese Davise, Herbie Hancocka nebo Donalda Byrda inspirované zemitým funkem, pomohly na čas vyvést jazz z hudebního ghetta. Jazz-funk (jak se této hudbě často říká) má ale kořeny uz ve starém dobrém hard bopu, který zjednodušil hudební struktury a přidal pod kotel trochu černého uhlí, aby to dobře šlapalo. Sony Rollins, Horace Silver a Clifford Brown byli těmi, kdo už v 50. letech přivedli do jazzu funky feeling. Legendární jazzový trumpetista, všeuměl-všudybyl Miles Davis čerpal z tohoto odkazu, ale dostal se mnohem dál, když v 70. letech pod vlivem P-Funku začal elektrifikovat jazz, a otevírat ho tak vlivům rocku. Organizovaný chaos Bitches Brew je příkladem jazzové avantgardy, která má v sobě surový náboj a těžký rytmický groove. Název fúze — fusion, které této desce mnozí dávají, je zavádějící — je to prostě a jednoduše funk. Počátkem dekády je Miles novým zvukem nadšen a v roce 1972 vydává divokou a syrovou desku On The Corner a pak odjíždí na turné, z něhož nám zůstaly živé desky Dark Magus, Agharta a Pangaea . Celé ‚funky období‘ ho ale provázejí rozpaky ze stran posluchačů i kritiků a Davis se poté dokonce na několik let ztrácí ze scény. Vrací se v 80. letech s umírněnou verzí funky jazzu. Pro mnohé jazzmany funk byl a je jen odpadlým žánrem, ohrnují nos nad jeho jednoduchostí. Jiní se zase naopak uchylují k funku, aby unikli jazzové překomplikovanosti. Vedle Davise stojí za povšimnutí i deska jeho pianisty a později hráče na syntezátory Herbie Hancocka, jehož album Headhunters je často jmenováno jako nejvýznamnější funk-jazzová (nebo snad jazz-funková) nahrávka. Hancockova nová deska Future 2 Future, která vyšla minulý měsíc, míchá jazz pro změnu se současnou klubovou scénou (zahráli si na ní i Guy Called Gerald, DJ Krush nebo Carl Craig). Na mapách současného jazzu je funk spíše popelkou, ne tak v populární hudbě.

[Obr: bitch.gif (15984 Bytes)]
Na přelomu 80. a 90. let je funk znovu konfrontován s jazzem, a to prostřednictvím tzv. acid jazzu. Ten se rodí v Anglii, kde funk zapustil kořeny ve velmi zvláštní mutaci (známé jako British Funk) už v polovině 80. let. Když pak o pár let později hraje v klubech a rádiích Gilles Peterson (zakladatel labelu Talkin Laud) skladby, které mají těžký taneční spodek, ale nechybí jim jazzová sofistikovanost, začne se tomu říkat acid jazz. Skupiny jako Soul II Soul, Galliano, Brand New Heavies, M People, později Jamiroquai, Groove Collective, Primal Scream (jejich Screamadelica je patrně nejdůležitější deskou této éry) nebo US3 patřily na tehdejší scéně mezi ty nejvýznamnější (a mnohé přežily dodnes). Překvapivě velký vliv měla tato vlna i na japonský pop (United Future Organisation, DJ Takemura). Acid jazz (existuje i slavné vydavatelství stejného jména) se na počátku 90. let stal populární nálepkou pro desky značně širokého stylového rozpětí, než ho vystřídaly nálepky jiné. Kromě toho, že znovu zvedl popularitu jazzu mezi fanoušky populární hudby, vrátil do klubů funky náladu a zároveň započal klubovou taneční revoluci 90. let. Z acid-jazzu se totiž rodí trip-hop a z něho scéna, které dnes říkáme breakbeatová.

Disco — nevlastní bratr funku

[Obr: mirror.gif (13443 Bytes)]
Možná vás trochu překvapí, že disku (původní ‚disco‘ nechávám jen v 1. pádu) věnujeme tolik prostoru. S funkem je spojeno pupeční šňůrou, protože bez funku by diska nikdy nebylo. To budiž řečeno na úvod. O vztah diska a funku na konci 70. let se však dodnes vedou spory. Nový styl v té době de facto smetl funk ze scény, ale zůstalo v něm mnoho z jeho vlivů, takže se dnes najdou i tací, kteří oba styly směšují a mluví o disco/funku. Existují ale i teorie, které oba styly staví do ostrého protikladu. Podle některých způsobil smrt funku prezident Reagan, za jehož vlády získaly v zemi převahu konzervativní síly. Bělošští muzikanti vykradli funk a přetavili ho v politicky korektní disco. Na Internetu ale najdete i konspirační teorie, podle nichž zlatou éru funku zničily nové drogy jako kokain a heroin, které vláda použila k tomu, aby eliminovala černošskou komunitu. Kdo ví, jak to vlastně bylo. Každopádně byla 80. léta tou nejnefunkovatější dobou, přestože funk žil dál schován pod slupkou diska.

Disco se nejprve rodí spíše jako kulturní fenomén. Souvisí jednak se vzrůstající popularitou tanečních klubů, na kterých místo živé kapely provozuje discjockey hudbu z desek. Navíc je úzce spjato s gay komunitou, která se v té době poprvé otevírá světu. Gay večírky jsou tak místa, na nichž se rodí nový styl. Tam DJové pouštějí dlouhé mixy sestavené z rytmických funky skladeb (počínaje Sex Machine až po Jungle Boogie. Čím populárnější se takové party stávají, tím jednodušší je i hudba, která se na nich hraje. Rok 1975 je rokem, v němž disco získává nad funkem poprvé navrch. Noví producenti svlečou funk z jeho černé slupky a udělají z něj jednoduše zapamatovatelné (jinak řečeno: prostinké) a líbivé písně, na něž je radost tancovat. Málokterá z hvězd diska vydrží déle než rok, nejsou potřeba, protože pravou duší této hudby jsou producenti, kteří desky natáčejí ve studiu. Snad jedině Donna Summer (pokud nepočítáme Bee Gees nebo Kool&The Gang, kteří nikdy nebyli čistě disco) je hvězdou, která přežila delší dobu (největší hit Love To Love You).

[Obr: domay.gif (16844 Bytes)]
V roce 1977 se disco díky filmu Horečka sobotní noci stává světovým trhákem a zapouští kořeny i v Evrop젗 od Švédska až po Itálii. V té době už v něm ale nezbylo z funku skoro nic. Nové písně jsou produkované čistě pro tanečníky, což vede k jeho stupidizaci. Tam, kde měl funk nějaké poselství (které bylo v původním disku obsaženo v boji gayů o rovnoprávnost), tam nabízí disco už jen příjemný pocit a zábavu. V té době se rodí konzumní pop, jak ho známe dnes, včetně nových strategií prodeje a reklamy. Ten už s funkem nemá nic společného, a přestože se ho mnohdy snaží vykrást, pozorné uši dobře rozeznají rozdíl mezi umělým a čistým. Spíše než o mladším bratrovi funku bychom tak o disku měli mluvit jako o bastardím zparchantělém synovi. Jedna z pouček Bootsy Collinse zní: „Když objebáváš funk, naroste ti dlouhý nos.“ Všimněte si, jak se o nos stará třeba Michael Jackson, který je pro mě nejzářivějším případem vyčištění černé hudby (a jeho starší věci — Billy Jean nebo deska Thriller — jsou zatraceně funky!) v hygienické bezpohlavní disko, a tu změnu Jacko pocítil doslova na těle. V 80. letech se ale kromě bídy diska objevuje i osobnost, která vědomě staví na odkazu funku a nestydí se za to. Jmenuje se Prince. I když ne vždy.

Prince — ledabylá elegance

[Obr: p2z.gif (14923 Bytes)]
Je malý i velký, muž i oboupohlavní sexuální android, černý i bílý. A jestli byl James Brown Král, tak tento chlapík prostě musí být jeho Prince. Fascinován funkem, který si však upravuje ke svému obrazu, vstupuje na hudební scénu deskou For You, pro niž napsal všechnu hudbu a taky si ji sám celou nahrál. To mu ještě nebylo ani dvacet. O dva roky později překvapuje albem Dirty Mind, které je syrové, tvrdé a mnohé pobouří svými otevřeně sexuálními texty. 1999 o další dva roky později už ho katapultuje do nejvyšších příček hitparád, stejně jako soundtrack Purple Rain. Se Sign O’ The Times z roku 1987 je Prince na vrcholu. Tato deska shrnuje vše, co na něm stojí za poslech: ať už jsou to soulové balady, eklektický monsterpop nebo těžkotonážní funk, každičkou sekundu cítíte, jak je rozžhavený doběla a jak hrozí, že se každou chvíli vznítí. Prince je posedlý dokonalostí, jeho hudba je preciznost sama a ačkoliv by se mohlo zdát, že je to krok od původní funkové syrovosti, opak je pravdou. Prince je puntičkář a obrací každou notu dvakrát v prstech, ale pořád to zní, jako kdyby písně nacházel hotové každé ráno jen tak mimochodem cestou ze záchodu do koupelny. A i to je obrovské umění.

[Obr: symbol.gif (131 Bytes)]
Po Sign… natočil Prince desku, která měla završit sexuální funky revoluci. Těsně před vydáním (to už bylo dokonce několik tisíc desek nalisovaných) se ale rozhodl toto album stáhnout. Vysvětloval to tím, že ve světle svého náboženského probuzení se mu deska zdá temná a amorální. Toto album vešlo do dějin jako Black Album a nakonec bylo oficiálně vydáno až v roce 1994 (když už ho snad všichni měli na bootlegu — ne všechny kopie se totiž podařilo zničit). Je plné hutného party funku, kde je snad nejlépe slyšet inspirace P-Funkem zlaté éry. Ačkoliv Prince několikrát řekl, že neposlouchá žádnou hudbu kromě té své, vliv Jamese Browna a George Clintona je na jeho deskách patrný. S klidem ho můžeme zařadit jako třetího do svaté trojice funku (nejspíš jako Syna, když Brown je Otec a Clinton Duch svatý). Platí to i přesto, že velkou část jeho nahrávek tvoří vyloženě pomalé písně, které jsou nasyceny soulem a z funku jim zůstává jen všudypřítomný (a těžce popsatelný) ‚feeling‘. Prince svým eklektickým přístupem otevírá dveře funku do nových teritorií, redefinuje tento žánr a zdůrazňuje jeho zdravé soulové kořeny. Většina unylých boybandů a R&B hvězd dneška prudí právě proto, že nedokázala nalézt cestu, kterou se vydal Prince.

[Obr: princez.gif (16484 Bytes)]
Megalomanský workoholik Prince vydává desky i v posledním desetiletí minulého století. Zuřivě natáčí jedno album za druhým a hity Sexy M. F., My Name Is Prince(…and I am so funky!) nebo The Most Beautiful Girl In The World mu zaručují stálou popularitu, ačkoliv kvalita dlouhohrajících desek mírně klesá. Fanoušci špatně nesou jeho koketování s hip hopem a málokdo se orientuje v nadprodukci nahrávek, které ďábelský funkatýr produkuje. Díky sporu s Warner Music se hudebník dokonce na několik let vzdává svého jména, což je samo o sobě vysoce funkoidní čin. Podepisuje se nečitelným symbolem (o)+> pro Internet), nechá si říkat Symbol, Umělec Dříve Známý Jako Prince nebo jen Umělec (The Artist — jmenujte mi někoho jiného, kdo si toto pojmenování zaslouží) a toho, kdo mu řekne Prince, rovnou žaluje. Sotva se mu podařilo vyvléci se z osidel velké firmy, zakládá vlastní vydavatelství NPG. Na něm v roce 1996 vydává trojablum Emancipation — jeho nejzásadnější počin v 90. letech. Více než tři hodiny hudby (36 písní) značně eklektického materiálu je ale už hodně i pro jeho nejotrlejší fanoušky. Deska sice sklízí pochvalné recenze (k nim se musí přidat i moje maličkost), ale poslouchá ji málokdo. To samé ostatně platí o většině jeho desek z posledních let, kvantita ubíjí nezpochybnitelnou kvalitu. Sečteno a podtrženo, Prince vydal v 90. letech patnáct desek (a jednu operu), což je zatraceně hodně. (Pokud potřebujete průvodce jeho diskografií, doporučuji podívat se třeba sem.) Letos v listopadu spatřilo světlo světa jeho zatím poslední album — The Rainbow Children, mnohem větší publicitu ale získal výběr jeho největších hitů. Ačkoliv Prince rozhodně nežije z minulosti, jeho fanoušci už patrně rezignovali a stačí jim staré desky. Ať už máte na něj a jeho nahrávky jakýkoliv názor, Prince bezpochyby zůstává klíčovou postavou druhé generace funkatýrů. Byl to on, kdo dokázal fukatizovat sterilní popovou scénu 80. let a přinesl ‚Slovo funku‘ novým fanouškům, ze kterých později vyrostli noví pravověrní. Funkatizoval pop a zároveň zavedl do funku popové manýry, což mu mnozí vyčítali. Taková ale byla doba, do níž se narodil, prvotní čistý funk otců prostě bylo třeba trochu pocukrovat. Mezi jeho přímé následovníky (slušně řečeno, neslušně kopíráky) patří třeba Terence Trent d’Arby, Lenny Kravitz nebo současná hvězda D’Angelo. Modlí se k němu ale třeba i Missy Elliott a celá dnešní scéna nového R&B (The Neptunes aka N*E*R*D, Timbaland). Díky ní se o něm v poslední době opět začalo mluvit. K tomu ale zase až příště.

V 90. letech vybuchuje bomba funku naplno. Z výbuchu se rodí hip hop, klubová taneční scéna a moderní R&B. Silné slovo má funk i v rocku, a to díky funk metalu. O tom všem se dočtete zase příště v posledním dílu této funkoidní trilogie. Do té doby na shledanou.

Karel Veselý (vesely.karl@seznam.cz) - 19.12.2001

Zaujal Vás tento článek? Chcete nám k němu něco sdělit? Neváhejte a sdělte nám svůj názor 


S O U V I S E J Í C Í   O D K A Z Y . . .

Shoďte bombu jménem funk! - 12.12.2001
Vyčerpávající informace o Princovi
Výtečný zdroj o disco...
...a ještě jeden
Tady je funky/disco inferno
Stránka
Jedna stránka věnovaná acid jazzu
a ještě jedna


V A Š E   N Á Z O R Y . . .

Nelíbí se mi, jaxe autor naváží do Michaela Jacksona - Vojta1
Karel Veselý
Prince svým eklektickým přístupem otevírá dveře funku do nových teritorií, redefinuje tento žánr a zdůrazňuje jeho zdravé soulové kořeny. Většina unylých boybandů a R&B hvězd dneška prudí právě proto, že nedokázala nalézt cestu, kterou se vydal Prince.

Sdělte nám svůj názor Vytiskněte článek na tiskárně Pošlete článek kolegovi emailem Další články autora
Hodnocení: 5.3 / 10

A K T U Á L N Ě:

Baldachýn: Potter vycpává koťátka!

COMICS: Čím jedeš?

Dnes naposled

Velké sportovní finále

Jak jsem poštval kamarádku na Václava Klause

Rok 2002 v hudbě - část druhá

Místo hada Karel Gott

Povídky nevidomých: Vyvařené zuby

Nenechte sebou manipulovat

Existují jen multiplexy?

HREJ OVER!

K U L T U R A:

Rok 2002 v hudbě - část druhá

Existují jen multiplexy?

Next Station

Škytající Helmuti a potápěči z Východu

Helmutova stříkačka

FFFILM: Dneska to bouchne!

 

 





- nahoru - Copyright (c) 1998-2001 Seznam.cz, a.s., uvedení autoři článků a dodavatelé
obsahu, všechna práva vyhrazena