Novinky.cz
Lidé, vztahy, sex
Ú t e r ý
23.září 2003, 20:18
Publikováno dne:
18.12.2001



na Obsah
Zpravodajství
Kurzy, burza
Počasí
T E L E V I Z E
Politika
Internet
Počítače a technika
Sport
S T Y L
Kultura
Boulevard
Lidé, vztahy, sex
Comics
Vaše názory
Archiv
TechDesk
AutoNovinky
HREJ!
Seznamka

ASCII   MAC   WIN

REKLAMA

Proč a jak jsem opustila republiku

Motto: Co bylo / zůstane / vzpomínkou střežené / Však dál / co se stane / lidstvu je svěřené (z veršů Aleny Svátek)

Vzpomínky, co z nich dneska je? Došlo a dochází ke mnohým změnám. Zhroucení ideálů podmínilo chamtivost po majetku, nenávist, rozdělilo rodiny i přátele, způsobilo mnoho zlého. Je ale pravdou, že bez pochopené minulosti nelze kráčet dopředu správným směrem. Ostatně nejde vždy jen o zážitky smutné, v průběhu času se získávají i noví přátelé a nové dobré zkušenosti. Vzpomínky… proč jsme tady a co nás měnilo, ukáží snad i tyto dopisy.

Je sice pravda, že nad některými texty šířenými internetem je člověku smutno. Viz přiloženou ukázku: „Po 40 letech, když už nebylo co drancovat, se souhlasem tovaryše Gorbačeva, židé z prognostického ústavu ČSAV vám udělali plyšovou revoluci. (Nezapomeňte, že i to tzv. Pražské jaro v 68 byla záležitost českých židů-komunistů). Dnes, židé v ČR zrovna tak jako po 48, jsou zase v popředí českého politického, hospodářského a kulturního života. Vůdci každé politické strany jsou židé“. Nevím, kde se bere tolik zášti u jednotlivců. Snad to nahradí ty upřímnější a osobnější dopisy, jejichž cílem není ubližovat, ale vzpomínat a vysvětlovat.

Ať ale začneme, jako první jsem zařadil psaní kamarádky bioložky Aleny Svátek, žijící a pracující již mnoho let v Kanadě. Na obrázku je za ní Ottawa. Odpověděla mi takto na dotaz „Proč jsi tam a ne v Čechách“:
[Obr: alena_svatek_v_ottawe.jpg (12070 Bytes)]

Projedu rychle tou dávnou vzpomínkou. Měla jsem jet na kolej do Budějovic na opravák z anatomie. Ten den 21. srpna 1968 mně maminka ale probudila už asi v 5 nebo v 6 ráno. Moc plakala… „Alenko, nikam nepojedeš, přepadli nás Rusáci. Tanky jsou všude na výpadovkách. Nevím, kde je tata, snad se mu něco nestalo.“ Pamatuju na její slova, jako by je pronesla dnes ráno. Moje jediná starost v té době ovšem byla do těch Budějovic se dostat. Byl tam můj Míša (skoromanžel)… Nakonec mě maminka pustila.

Míša přijel ve spěchu, chtěl okamžitě odejít, pod vlivem reportáže, že kolony lidí odcházejí z republiky do Rakouska a spěchají, protože za nimi k hranicím postupují cizí vojáci. Naši nás nechtěli pustit. Ze zpráv jsme se dověděli, že tekla, nejen v Praze, krev. Že se střílelo do Národního muzea, nám připadalo jako svatokrádež. Chtěli jsme vidět na vlastní oči, co se děje. Jeli jsme proto do Prahy.

Řešili jsme dilema, odejít, nebo zůstat. Nevěděli jsme, co dělat. Nakonec jsme se rozhodli ještě zůstat. Vlna odporu proti okupantům dodávala naději. Navíc Míša měl před sebou poslední rok školy.

Snažila jsem se i já sama. Anatomii jsem udělala, spíš dostala, při kafi, rumu a cigaretě od profesora, za společnou nenávist k okupantům. Zvládla jsem i histologii (nejtěžší zkoušku), nicméně i přes mírnost zkoušejícího jsem látku měla nastudovanou a uměla jsem. Život šel dál, situace se jen postupně přiostřovala.

Zůstali jsme doma ještě celý rok, na který nezapomenu (pravda, zaprášil se, ale tys jej svou vzpomínkou připomněl). Nicméně z počátku to bylo to nejlepší, co se nám kdy stalo… vnímání měsíců odboje s lidskou solidaritou bylo skutečně povznášejícím zážitkem. Mítingy, projevy, trikolory na klopách. Otřásla námi Palachova oběť. Zúčastnili jsme se jeho pohřbu, kde mi nejvíc utkvěla v paměti řeč nějakého, komunisty vězněného doktora (v paláci Juldy Fuldy). Mával pěstí nad hlavou a vykřikoval, že „my tu rudou hvězdu z toho českého lva srazíme do prachu a korunu mu zpátky nasadíme“. Málem jsme tomu uvěřili a… jak se jmenoval ten člověk, pídili jsme se? Byl to Gustáv Husák…

Svatbu s Míšou jsem měla 18. dubna 1969. Zrovna ten večer vyšla i zpráva, že SOUDRUH Gustáv Husák se stal prezidentem. V paměti jsme si ještě chovali horoucí řeč o rudé hvězdě dohasínající v prachu. Doufali jsme, že je to v dané situaci to nejlepší, co se mohlo stát, že přece na komunistická vězení nemůže jen tak někdo zapomenout. Jen můj tatínek už tehdy kroutil hlavou a říkal „falešná iluze, ten je kovanej“.

Po dubnovém komunistickém plénu už bylo vše jasné. V červnu Míša odpromoval a v červenci jsme odešli do Rakouska. V říjnu za námi měli přijet Míšovi rodiče. To už bylo pozdě. Vrátili je od hranic spolu s ostatními. Spadla železná závora, kdo zůstal v normalizační kleci, se jen tak ven nedostal. My jsme odjeli do Kanady a zde jsme našli nový domov. Pochopitelně, že se nám stýskalo, zvlášť ze začátku. Kdo byl mimo, neměl řadu let možnost setkat se s přáteli a příbuznými, a to je asi to nejnepříjemnější. Jsem ráda, že došlo ke změně a není již omezena možnost stýkat se s přáteli.“ To mi o svém životním rozhodnutí napsala v srpnu letošního roku Alena Svátek. S jejím souhlasem předkládám tuto vzpomínku čtenářům Novinek.

Ivan Turnovec (ivan.turnovec@seznam.cz) - 18.12.2001

Zaujal Vás tento článek? Chcete nám k němu něco sdělit? Neváhejte a sdělte nám svůj názor 

Ivan Turnovec

Sdělte nám svůj názor Vytiskněte článek na tiskárně Pošlete článek kolegovi emailem Další články autora
Hodnocení: 5.4 / 10

A K T U Á L N Ě:

Baldachýn: Potter vycpává koťátka!

COMICS: Čím jedeš?

Dnes naposled

Velké sportovní finále

Jak jsem poštval kamarádku na Václava Klause

Rok 2002 v hudbě - část druhá

Místo hada Karel Gott

Povídky nevidomých: Vyvařené zuby

Nenechte sebou manipulovat

Existují jen multiplexy?

HREJ OVER!

LIDÉ, VZTAHY, SEX:

Místo hada Karel Gott

Povídky nevidomých: Vyvařené zuby

Souboj ve staré pískovně

To by nevysvětlil ani Einstein!

Dalších deset otázek a odpovědí na téma SEX

Honem, dárky!

 

 





- nahoru - Copyright (c) 1998-2001 Seznam.cz, a.s., uvedení autoři článků a dodavatelé
obsahu, všechna práva vyhrazena