Novinky.cz
Politika
Ú t e r ý
23.září 2003, 18:09
Publikováno dne:
13.12.2002



na Obsah
Zpravodajství
Kurzy, burza
Počasí
T E L E V I Z E
Politika
Internet
Počítače a technika
Sport
S T Y L
Kultura
Boulevard
Lidé, vztahy, sex
Comics
Vaše názory
Archiv
TechDesk
AutoNovinky
HREJ!
Seznamka

ASCII   MAC   WIN

REKLAMA

Komunistické zločiny neexistují

Název článku Pochyby, víra a záruky, ze 30. května 1969, který mne označil za antikomunistu a odstartoval mou životní dráhu nepřítele socialismu, mi přišel na mysl ve chvíli, kdy usmívající se Milouš Jakeš a Josef Lenárt vítězoslavně opouštěli soudní budovu po výroku o své nevině. Uteklo 13 let, a žádného vyrovnání s minulostí jsme se nedočkali. Naopak, nomenklaturní kádry se čím dál tím častěji smějí. Oni přece nejsou viníky, oni budovali komunismus podle socialistických zákonů. Viníky tedy i po letech zůstáváme my, kteří se s okupací a komunistickou diktaturou nesmířili. My, kterým je čas od času označení antikomunista vmeteno s urážlivým podtextem již nejen anonymem, ale i komunálními politiky či publicisty, kteří v symbióze s bývalými soudruhy na komunální úrovni vládnou.

Domnívám se, že vůbec nebude na škodu publikovat to, co o mladé generaci postižené srpnovou okupací v roce 1968 a následnou komunistickou „normalizací“ napsal tehdejší redaktor Rudého práva Jiří Svoboda 30. května 1969. Komentář je zbytečný, snad jen tolik, že článek POCHYBY, VÍRA A ZÁRUKY byl v podstatě rozsudkem. Po něm už následovalo jen zařazení do seznamu 1600 nežádoucích exponentů pravice v roce 1971 a vše, co s tím souviselo. Vraťme se ale k článku, vzhledem k tomu, že je skutečně dlouhý, reprezentuje třetinu stránky tehdejšího velkého novinového formátu, budu jen citovat hlavní pasáže z normalizačního výtvoru pana Jiřího Svobody:

Dopis ing. Turnovce z Benátek nad Jiz. jsem nestačil ještě pořádně promyslet, když se na jeho osud přijel přeptat sám autor. … Trošku se snažil mne „přimáčknout“ a nemohu říci, že by se mu to nepodařilo. Že prý se redakci zamlouvají především stanoviska, která přejí vývoji, a že tím pádem dává takovým dopisům přednost. Nestojíme asi o jeho dopis proto, že v něm uplatňuje mínění, které v souladu s tím, co vnesl do politického života měsíc duben, právě není. A že prý nepostupujeme správně, když neuveřejňujeme dopisy „proti“, protože ty prý vyjadřují … koneckonců mínění většiny lidí. Jestli se o tom chci přesvědčit, abych se podíval k nim do závodu, a že uvidím… Nu — je pravda, přijel jsem, uviděl a ještě více uslyšel. Ale nejdřív k tomu dopisu …

Je to dopis, jakých dostáváme v poslední době hodně. Není v něm nic objevnějšího, než se v podobných dopisech dočítáme od srpna loňského roku. Většina z nich bývá anonymních. Tento je jenom o to lepší, že je podepsán. Kromě známých věcí o „cizích vojácích“, o „svobodné zemi“, o „fašistických metodách socialistického státu“, který se „stal imperialistickým“ atd. píše, že nevěří, že nevidí v návratu k direktivnímu řízení nic normálního. Uznává, že dojde k normalizaci, ale uvádí ji jako „vynucenou“, a v souvislosti se změnou ve stranickém vedení „není ochoten dát předem důvěru někomu, jehož cíle (to o čem byla řeč na ÚV, tj. otázky ekonomického a hospodářského vývoje, patří podle mého soudu do řešení vládě, ekonomům a hospodářským pracovníkům), neznám…“. Říká také v dopise cosi o administrativních metodách, eliminujících některé názory, s čímž nemůže „… souhlasit, protože mně, pokud nebudu moci projevovat svobodně své názory, může být úplně jedno, jestli mi vládne Petr nebo Pavel!“

S tímto jeho míněním nesouhlasím, neboť na oné besedě v Benátkách za účasti dvaceti, třiceti mladých lidí projevoval své názory velmi svobodně a nebyly ani komunistické, ani se nepodobaly názorům občana, který by chtěl podporovat svoji vládu. (Možnost uplatnit svobodně svůj názor chápe ing. Turnovec asi tak, že bychom měli uveřejnit protistranický dopis s útoky a invektivami vůči jejímu nejvyššímu vedení v tiskovém orgánu ústředního výboru strany. Uveřejňovat „v plném znění“ v komunistických novinách protikomunistické dopisy nebudeme.)

Dopis se na schůzi nečetl, ale většina přítomných jej zřejmě znala nebo přinejmenším věděla, oč v něm jde. Už před začátkem besedy se na mne soustřeďovaly pohledy, jako by bylo mou vinou, že jsem starší než oni a že snad už tím, že jsem tak starý, mi sedí na hřbetě veliký hrb viny za to, co nedobrého se u nás kdy událo, a že jsem živoucím dokladem toho, že se věci nedají nikdy v budoucnosti natolik zlepšit, aby především mladí byli s poměry spokojeni. Beseda místy působila dojmem, že se ani nečeká vysvětlení, ale že se nechce propást příležitost říci tomu, kdo snad taky za něco může, že je tohle špatné, tamhleto že se nemělo a tomuto se nevěří. …

Nelíbí se jim mladým, že píšeme teď hodně o nebezpečí pravicových antisocialistických sil; mladá paní rozčíleně žádá, abych vysvětlil, co si pod tím pojmem představuji. Ale s předem naznačenou nevírou v to, co řeknu. To já v pár slovech stěží vysvětlím lépe, než jsme učinili v řadě fundovaných článků z poslední doby. Ale přesto se o to pokouším, samozřejmě v tom duchu, jak o těch věcech na základě fakt a argumentů píšeme. Ohlasu to nenachází…
„Já jsem bezpartijní,“ dostává se po několika pokusech ke slovu další děvče a chvějícím se hlasem, neskrývajícím nepřátelství vůči dosavadním poměrům, se dotazuje, jakým právem prý komunistická strana u nás vládne, kdo jí k tomu dal právo. … Bez naděje na valný výsledek tedy začínám stoletým bojem dělnické třídy za osvobození od kapitalistického vykořisťování … přes Únor, v němž se dostalo politice socialistických přeměn podpory drtivé většiny lidu. „No jo, ale tu důvěru z Února strana už nemá, a tak taky nemá právo vládnout,“ vede si svoji mladá paní. …

Ukázka snad stačí. Podobných článků vycházelo v době „NORMALIZACE“ mnoho. Neměly by být zapomenuty, jsou součástí naší historie a vypovídají o pisatelích i těch, kteří v „reálném socialismu“ museli žít. Osvobození Jakeš s Lenártem se mohou skutečně smát, nikoli oni, ale my jsme ti špatní, kteří chtěli rozvracet socialismus. Oni jsou osvobozeni, ale my, bez ohledu na léta prožitá jako veřejně ocejchovaní nepřátele komunismu, bychom měli být souzeni. Je mi z tohoto zjištění zle.

Ivan Turnovec (ivan.turnovec@seznam.cz) - 13.12.2002

Zaujal Vás tento článek? Chcete nám k němu něco sdělit? Neváhejte a sdělte nám svůj názor 


S O U V I S E J Í C Í   O D K A Z Y . . .

Srpnové memento (nejen 21. 8. 68) - 21.8.2002
Vyrovnáme se s minulostí? - 13.8.2001
Jací jsme byli po srpnu 1968 - 21.8.2001


V A Š E   N Á Z O R Y . . .

Události začínají "sklouzávat" do historie - Zdena Knihová
Pro mne je to asi tak vzdálená minulost jako druhá světová válka - Petr Brát
Nejste sám, komu je zle od žaludku - František Seibert
Vyserte se na minulost - honza
Otázkou je, co by se s tím dalo dělat - Josef Smola
Ono vás bylo fakt 1600? - Huski
Ze je pustili, je hnus - Zdenek
Ivan Turnovec
Soudruzi se nám smějí do očí, řada jich vládne v obcích i na úřadech a nedopustí, aby byly jejich činy z minula potrestány.

Sdělte nám svůj názor Vytiskněte článek na tiskárně Pošlete článek kolegovi emailem Další články autora
Hodnocení: 5.4 / 10

A K T U Á L N Ě:

Baldachýn: Potter vycpává koťátka!

COMICS: Čím jedeš?

Dnes naposled

Velké sportovní finále

Jak jsem poštval kamarádku na Václava Klause

Rok 2002 v hudbě - část druhá

Místo hada Karel Gott

Povídky nevidomých: Vyvařené zuby

Nenechte sebou manipulovat

Existují jen multiplexy?

HREJ OVER!

P O L I T I K A:

Za Usámu si můžeme sami

Úplný rozpad HZDS sa priblížil

Plavšičová sa priznáva a obviňuje

Sudety - historie jako problém

Komunistické zločiny neexistují

Aký je úsudok britskej prvej dámy?

 

 





- nahoru - Copyright (c) 1998-2001 Seznam.cz, a.s., uvedení autoři článků a dodavatelé
obsahu, všechna práva vyhrazena