Novinky.cz
Politika
Ú t e r ý
23.září 2003, 18:51
Publikováno dne:
14.9.2000



na Obsah
Zpravodajství
Kurzy, burza
Počasí
T E L E V I Z E
Politika
Internet
Počítače a technika
Sport
S T Y L
Kultura
Boulevard
Lidé, vztahy, sex
Comics
Vaše názory
Archiv
TechDesk
AutoNovinky
HREJ!
Seznamka

ASCII   MAC   WIN

REKLAMA

Dopis z Kosova (V.)

S mírným zpožděním předkládám další zprávu z Kosova od Martina Dvořáka. Z ohlasů soudím, že je přece jen dost těch, které vývoj na Balkánu zajímá. Předal jsem před časem podklady společnosti Člověk v tísni. Na jejich stránkách jsou velmi zajímavé informace o vývoji v krizových oblastech. Jsou zde i Martinovy dopisy. Myslel jsem si, že stránky www.pinf.cz/info, sloužící jako informační servis společnosti Člověk v tísni při České televizi, budou mít víc čtenářů. Zatím tomu tak není. Je škoda, že v internetové záplavě jsou potencionálním zájemcům ukryty. Mohu jen doporučit, věnujte jim svou pozornost. Nicméně návštěvnost Novinek je a patrně i nadále bude výrazně větší, a tak jich k prezentaci vývoje v Kosovu stále ještě využívám.

Peje 3. září 2000

Po dvou týdnech se mi nepodařilo vejít se do 2 stránek, za což se omlouvám a jen dodám, že dnes jsme tu měli nejen Kouchnera, ale s nim i Rugovu, Thaciho a velitele KFOR Ortuna. Ale to si už nechám do příští zprávy...

Tentokrát jsme si užili do sytosti především návštěv. Není ovšem návštěva jako návštěva. Nejdříve do Istogu postupně dorazily dvě dávky tzv. „go and see visit“, což je projekt, který má téhle chvíli nějak nahradit prozatím odložený plán rychlého návratu Srbů do několika vesnic kolem Osojane.

Když se totiž ukázalo, že na okamžitý návrat je zkrátka ještě opravdu moc brzy, přišel kdosi s návrhem uspořádat sérii návštěv pro tamní bývalé obyvatele, během nichž si budou moci prohlédnout svoje domy (či spíše to, co z nich zbylo), udělat pár obrázků a (prozatím) se zase vrátit tam, kde teď žijí, tedy nejspíše do Srbska. Řekl bych, že je to docela obstojný nápad, ještě jakž takž akceptovatelný Albánci a přitom dávající Srbům jasnou zprávu, že alespoň něco se ve téhle choulostivé věci děje. První návštěva minulý pátek byla trošku podobná vojenskému cvičení, na 15 návštěvníků připadlo 17 vozidel, z toho naprostá většina obrněných transportérů. Jak mi vysvětlil major Badas ze Španělského KFORu, zvlášť jsou ty na transport a zvlášť jsou ty na ochranu, jako kdyby posádka takového železného monstra nebyla dost chráněna tím, že jede uvnitř. Návštěva probíhala vzorově organizovaně, všude nás před příjezdem čekali další vojáci se samopaly a s ostrými pohledy do okolí po celou dobu, co si většinou postarší obyvatelé prohlíželi svoje zpustošené domy a zahrady. Na závěr jsme se vypravili i na místní hřbitov a do jednoho stařičkého kostelíka, u něhož se všichni Srbové společně vyfotografovali. Celá akce byla vyhodnocena jako úspěšná, a tak „cestovní kancelář KFOR“ mohla pokračovat hned za pár dnů dalším kolem.

První změna byla velice příjemná. Nikdo už nenutil Srby, aby před kasárnami vystoupili ze svých autokarů, kterými přijeli od Mitrovice a přesedali do transportérů. Celou trasu absolvovali v autech UNHCR, která jsou sice pancéřovaná, ale přece jen mají alespoň okna, a tudíž je z nich vidět ven po celou cestu. Kromě téhle radosti ovšem ta druhá túra přinesla také dost komplikací. Ta první nastala ve chvíli, kdy na první zastávce Srbové vystoupili a doprovázející domácí policisté okamžitě hlásili, že jeden z nich je všude kolem nechvalně známý jugoslávský policista, který má na svědomí mnoho hříchů (o úplatcích ani nemluvě). Nastalo pátrání, jak se tenhle člověk do skupiny dostal, protože všichni, kdo mají na takovou návštěvu jet, jsou předem prověřováni právě proto, aby se předešlo podobným problémům s místními Albánci. Ukázalo se, že vůbec v seznamu není, protože až na poslední chvíli nahradil jednoho z plánovaných účastníků, který se z jakéhosi důvodu omluvil. Náhoda? Provokace? Tohle těžko někdo zjistí, každopádně malér, schopný ohrozit průběh dalších takových návštěv. Ale to ještě nebyl konec. Když jsem v dobré vůli v srbštině pozdravil vystupující muže, pokusili se se mnou zapříst hovor a já jsem jim vysvětlil, že jako Čech sice dost srbštině rozumím, ale mluvit nedokážu víc než pár slovíček. Jeden z nich okamžitě zaútočil, že prý jsem se tu už určitě naučil albánsky, ale srbsky že mluvit nechci. Měl celou dobu puštěnou videokameru a byl to zrovna ten, co se ocitl ve výpravě až na poslední chvíli a má za sebou údajně dost nehezkou minulost. Náhoda? Provokace? Moje vysvětlování, že albánsky nerozumím skoro vůbec a slovíček umím stejně málo jako v srbštině, velké uklidnění nepřineslo. Ale přece jen jsme se nějak dohodli a cesta pokračovala podle programu do další vesnice. Zastavili jsme kousek od pobořeného pravoslavného kostela. Opět společné fotografování a natáčení, po němž mi jiný ze Srbů hrdě vysvětloval, že jeho traktor dovezl na ten kostel první kámen. Už předtím jsem měl pocit, že ta stavba nemá velkou historickou hodnotu (aniž bych akceptoval jakékoli boření kostelů a chrámů), a tak jsem se jen pro kontrolu zeptal, kdy že to vlastně bylo? Asi v devadesátém pátém nebo šestém, řekl mi ten stavitel bezelstně, čímž moji domněnku jen potvrdil. Ale konverzace byla úspěšně navázána, a tak jsem se také dozvěděl, že tohle údolí bylo celé srbské a že je to hrůza, jak to tam teď vypadá, a že celý svět obviňuje Srby, ale že by všichni měli vidět tohle údolí, jak ho Albánci zřídili. Než jsem se ho stihl zeptat, jestli někdy přemýšlel, proč se Albánci na jejich domy a kostely tak vrhli, už jsme zase nastoupili do aut a pokračovali dál, tentokrát přímo k domu onoho problematického muže s kamerou na krku. Ať už tu v minulosti žil jakkoli, chudý určitě nebyl, dům měl veliký a u něj rozlehlý sad, kde právě dozrávala jablka, na kterých si pochutnala řada španělských vojáků...

Na závěr celé cesty byl naplánován rozhovor mezi srbskými a internacionálními účastníky cesty. Konal se v srbské škole v Banji, která leží na konci celého toho rozlehlého a krásného údolí, kde je dnes šest opuštěných srbských vesnic, takže Banja tu zůstala jako poslední ostrůvek v širokém okolí. Jezdí do ní mimochodem i děti z Čerkolezu. Jeden ze Srbů nepromarnil příležitost a sotva jsme vystoupili z aut, obrátil se k těm pár okounějícím albánským klukům, kteří sledovali náš příjezd, a do výšky vztyčil tři prsty, znak srbských nacionalistů. Provokace? Náhoda? Následující besídka byla taky více než zajímavá. Srbové vznesli velmi razantně požadavek, že se chtějí vrátit co nejdříve, ovšem předtím jim prý musíme opravit školu a ambulanci v Osojane a také všechny zničené domy pro ně a jejich sousedy. Řekli jsme jim, že není žádný velký problém opravit jim školu a ambulanci, protože jsme jich už opravili desítky a stovky v řadě jiných vesnic, pro změnu albánských, a že není žádný důvod neposkytnout takovou pomoc i jim. Stejně tak určitě umíme pomoci i s opravou domů, ovšem to už chce trošku více času, a pokud bychom postupovali opět stejně jako u Albánců, mohli by návrat začít se stanem a s několika fóliemi na zakrytí střechy a oken, ale dnes jsme už schopni poskytnout i víc. Zástupce UNHCR dodal, že největší problém není ve financích nebo v technice, ale že by se obával o jejich bezpečnost, pokud by se vrátili hned. Odpovědí bylo, že neplníme rezoluci Rady bezpečnosti, protože Albánci se vrátili do tří měsíců, zatímco Srbové už čekají více než rok. To na mě bylo trošku moc, a tak jsem se vmísil do debaty s tím, že pokud je mi známo, ani Srbům není zakázáno se vracet a volně pohybovat po Kosovu, ale že to prostě v téhle chvíli pro ně není moc bezpečné. Že si musí uvědomit, že v každé rodině je tu přinejmenším jeden zabitý a že bude chvíli trvat, než se věci urovnají. Ale že v tom urovnávání nám nejvíce mohou pomoci právě Srbové, pokud ovšem budou mít zájem na spolupráci. A že si zkrátka myslím, že v situaci, ve které teď jsou, by bylo mnohem vhodnější zahajovat dialog podanou ruku než vztyčením tří prstů. Zopakoval jsem jim i podmínky, které pro případný návrat Srbů formulovali Albánci v Istogu, tedy omluvu za všechna příkoří, která Srbové způsobili Albáncům, a také potrestání VŠECH válečných zločinců, tedy jak Srbů, tak Albánců. „A hlavně NATO!“ doplnil mě poněkud nečekaně náš známý s kamerou. Neměl jsem z té debaty pocit, že by byla oboustranně plodným dialogem. Jen se posílilo moje přesvědčení, že na řešení všech místních malérů se budou muset trpělivostí obrnit jak Albánci a Srbové, tak (možná ještě více) všechny ty mezinárodní organizace a společenství.

To následující návštěva byla onačejší událost. Jak už jsem se chlubil, do Istogu se v sobotu vypravil sám nejvyšší představitel OSN v Kosovu, speciální zmocněnec generálního tajemníka OSN, Dr. Kouchner. Předtím jsme ovšem všichni absolvovali takové menší manévry spřátelených armád společně s ochrankou a dalšími k tomu náležejícími silami. Samotná návštěva měla snad jedinou vadu na kráse, a to tu, že kvůli mlze neodletěla helikoptéra z Prištiny, a tak jsme dorazili do města s dvouhodinovým zpožděním auty. Pak už všechno probíhalo poněkud hekticky, ale bez zádrhelů a zřejmě podle představ Dr. Kouchnera. Nadšený potlesk a skandování při příjezdu, procházka po ulicích s mnohým potřásáním stovek rukou, nabitý sál kulturního domu a vstřícná odezva na poselství, které přivezl. Bylo prosté, možná až banální, ale musím obdivovat toho muže, kolik úsilí věnuje tomu, aby objel co možná nejvíce měst v Kosovu a co možná nejvíce lidem osobně sdělil, že teď právě mají svoji budoucnost v rukou, a pokud nepochopí a nesplní, co od nich svět očekává, mohou ztratit úplně všechno. Mnohokrát opakoval, že neskončí-li násilí, neproběhnou-li volby korektně a demokraticky, největším vítězem takových voleb bude Miloševič. Ačkoli mi celé jeho vystupování během toho dne přišlo vhodné spíše pro americkou volební kampaň než na Balkán, nedokážu mu nezatleskat za obrovské množství energie, které tomu věnuje. Po mítinku jsme ještě stihli takřka v letu ochutnat vyhlášenou istockou specialitu, tedy rybí polévku čorbu a pstruha přímo z místní rybí farmy. Potom už jsme za zvuků tradiční šoty, jejichž několik kroků si s dětmi v krojích zaskotačil i sám veliký Doktor, opustili restaurant TROFTA. V posledních minutách programu ještě delegáti stihli položit věnec k památníku zabitých vězňů přímo na nádvoří vězení v Dubravě, kde poté speciální zmocněnec přestřihl pásku nově zrekonstruovaného pavilonu věznice. Jako naschvál hned druhý den uteklo z jiného vězení (v Mitrovici) 13 srbských válečných zločinců...

To v té chvíli ovšem nikdo netušil, takže jsme se za všestranného ujišťování, jak vydařený den to byl, rozloučili se všemi vojáky, ochrankáři, poradci (byl mezi nimi i nefalšovaný marocký princ Hached) a doprovodem a život v Istogu se snad zase na chvilku vrátí do normálních kolejí... Všechny vás doma zdraví Martin Dvořák.

Na závěr mi snad redakce Novinek odpustí malou reklamu příloze časopisu Respekt, který vyšel 11. září a kde je kromě řady dalších textů i příspěvek Martina Dvořáka s názvem Kosovo: Pokus o protektorát.

Ivan Turnovec (ivan.turnovec@seznam.cz) - 14.9.2000

Zaujal Vás tento článek? Chcete nám k němu něco sdělit? Neváhejte a sdělte nám svůj názor 


S O U V I S E J Í C Í   O D K A Z Y . . .

Dopisy z Kosova (IV.) - 22.8.2000
Dopisy z Kosova (III.) - 8.8.2000
Dopis z Kosova (II.) - 20.6.2000
Dopis z Kosova (I. část) - 12.6.2000


V A Š E   N Á Z O R Y . . .

Podle mého názoru to skončí konfliktem mezi kosovskými Albánci a zbytkem Evropy  - Vladimir Nemec
Ivan Turnovec

Sdělte nám svůj názor Vytiskněte článek na tiskárně Pošlete článek kolegovi emailem Další články autora
Hodnocení: 5.7 / 10

A K T U Á L N Ě:

Baldachýn: Potter vycpává koťátka!

COMICS: Čím jedeš?

Dnes naposled

Velké sportovní finále

Jak jsem poštval kamarádku na Václava Klause

Rok 2002 v hudbě - část druhá

Místo hada Karel Gott

Povídky nevidomých: Vyvařené zuby

Nenechte sebou manipulovat

Existují jen multiplexy?

HREJ OVER!

P O L I T I K A:

Za Usámu si můžeme sami

Úplný rozpad HZDS sa priblížil

Plavšičová sa priznáva a obviňuje

Sudety - historie jako problém

Komunistické zločiny neexistují

Aký je úsudok britskej prvej dámy?

 

 





- nahoru - Copyright (c) 1998-2000 Seznam - Ivo Lukačovič, uvedení autoři článků a dodavatelé
obsahu, všechna práva vyhrazena