Novinky.cz
Politika
Ú t e r ý
23.září 2003, 18:50
Publikováno dne:
9.3.2001



na Obsah
Zpravodajství
Kurzy, burza
Počasí
T E L E V I Z E
Politika
Internet
Počítače a technika
Sport
S T Y L
Kultura
Boulevard
Lidé, vztahy, sex
Comics
Vaše názory
Archiv
TechDesk
AutoNovinky
HREJ!
Seznamka

ASCII   MAC   WIN

REKLAMA

Dopis z Kosova VIII.

Je březen roku 2001, v Kosovu došlo k určitým změnám ve státní správě. Na konci roku 2000 proběhly volby a místní albánská většina si zvolila své zastupitele. Správci, dosazení z mezinárodního společenství prostřednictvím OSN, se mávnutím kouzelného proutku změnili na pouhé poradce. Jejich situace je nyní podstatně složitější než dříve, kdy měli alespoň jakousi přímou pravomoc. Situace není jednoduchá, nicméně nadšenci, kteří stále věří ve vítězství demokracie a humanity nad sektářstvím a násilnictvím, se i nadále snaží kultivovat tuto balkánskou provincii. Martin Dvořák zůstává mezi nimi. Po delší přestávce opět předkládám zájemcům jeho dopis. Nejprve bych ale měl informovat případné čtenáře, že existuje souborné vydání jeho předchozích dopisů (na Novinkách jich bylo skutečně jen pár) pod názvem Kosovo na vlastní kůži, které vydalo studio No-Ban na konci roku 2000. Zbytky z nákladu (1000 výtisků) lze ještě tu a tam v Praze a Hradci Králové získat u knihkupců. Existuje také elektronická verze Dopisů z Kosova. Ale teď už předávám slovo Martinovi, který se do Kosova vrátil z dovolené v Čechách.

„Tak máme novou zástupkyni regionálního administrátora, Američanku Margueritu. Přišla k nám z Kamenice, kde byla rok administrátorkou první a dosud zřejmě jediné obce v Kosovu, kde už funguje společná administrativa Srbů a Albánců, tedy kde spolu nejen zasedají zvolení a kooptovaní zástupci těchto znesvářených etnik v zastupitelstvu, ale taky spolu pracují, zasedají a řeší denodenní problémy a agendu obce v jednotlivých kancelářích radnice. Není tedy asi divu, že Marguerita zorganizovala cestu lidí, kteří v Peji mají co dělat s menšinami, na vizitu do jejího původního působiště.

Návštěva byla naplánována jako dvoudenní, přece jen jsou to cca tři hodiny cestování, takže v neděli odpoledne jsme se mohli vydat na cestu. Už předtím jsem měl poznat, že to nebude výlet ledajaký. Marguerita za mnou těsně před plánovaným odjezdem přišla do kanceláře, vytáhla mě na chodbu a tam mi šeptem sdělovala, že má menší problém, protože s sebou chce vzít srbskou tlumočnici, ale "sekuriťáci" jí to moc nedoporučují. A co prý si o tom myslím? Řekl jsem jí po pravdě, že jsem si z těch našich sejčků nikdy nic moc nedělal, velice stručně jsem jí popsal svoji cestu se Srby v autě přes albánské území kdysi na jaře loňského roku a nakonec jsem jí řekl, že bych s sebou Milicu určitě vzal. A jestli chce, že ji budu celou cestu jistit, pojedu za ní a budu ji krýt pro případ, že by se něco "schumelilo". Tenhle český výraz nemá v angličtině doslovný ekvivalent, ale v té chvíli jsem netušil, co všechno se následně skutečně "schumelí".

Jen jsme vyrazili a těsně za městem se podle dohody spojili do minikonvoje s Marguertiným autem, začalo drobně sněžit. A pak už to padalo jen víc a víc, hustěji a hustěji. Seriál žertovných příhod načala Marguerita, jejíž auto se při jednom z pokusů předjet vlekoucí se autobus s hladce ohoblovanými pneumatikami roztančilo v břečce na silnici jako baletka. Marguerita je asi dobrá řidička, auto dostala zpátky na silnici ve správném směru, ale já měl za ní opravdu co brzdit i očima, abych ji z té silnice hned zase nesestřelil. No, ustáli jsme to a jelo se dál, už ovšem předpisově s náhonem na všechna 4 kola. To už jsem tušil, že nudit se cestou rozhodně nebudeme. Z Prištiny se dá do Kamenice jet dvěma různými cestami, po hlavní přes Gnjilane, která je ovšem delší, a nebo horskými cestami přes Novo Brdo. Když Marguerita zastavila auto na křižovatce do hor a ptala se mě, jestli to vezmem tou zkratkou, koukl jsem se na bílé závěje všude kolem a vzpomněl jsem si na Saturnina a na to, jak by se slečna Barbora usmála při představě, že bych snad já mohl zaútočit na žraloka stativem od fotoaparátu nebo dokonce projet v hustém sněžení několik srbských i albánských vesnic v kosovských horách. „Jasně, jedem tudy!“ pronesl jsem tedy s výrazem drsného horala, který nade všechno miluje projížďky zasněženými horami, kde není daleko široko živáčka. Vyrazili jsme.

Samotné klouzání ve stále hlubším sněhu nakonec nebylo tak dramatické, jak jsem si původně myslel. Jenže jsem opakovaně podcenil dobrodružnou povahu naší průvodkyně. Ono jí totiž nebylo dost, že padal soumrak a cestu už skoro nebylo vidět. Když jsme v horách narazili na skupinku totálně promrzlých vesničanů, ke kterým kdosi nedokázal sněhem projet a oni tam už několik hodin čekali, považoval jsem i já za samozřejmé, že jsme je naložili, kam se dalo, do našich aut a zavezli je až před dům, ačkoli jsme si tím trošku zajeli. Jak už to bývá, každý dobrý skutek je hned po zásluze potrestán. Sotva jsem vysadil svoji promáchanou trojici, při snaze otočit se na úzké silnici jsem zapadl do hlubokého sněhu při kraji. Teprve když Ukšin, albánský tlumočník, který jel se mnou v autě společně s Arménkou Gajané, pracoval usilovně deset minut s lopatkou, mohl jsem pokračovat. Ani to ale nebylo pro samaritánku Margueritu dost. O pár kilometrů dál jsme na cestě mezi dvěma vesnicemi narazili na opuštěnou podivnou postavu muže s deštníkem, který mu byl ovšem v té fujavici platný asi tolik jako nebožtíku kožich. Nebyla by to Marguerita, kdyby hned nezastavila a nenabídla humanitární pomoc. Fajn, dobročinnosti se meze nekladou, ale má to občas háčky. Sotva jsme vyjeli, už zařvala vysílačka, která naštěstí fungovala i v těch horách perfektně. Marguerita mi volala, jestli bych nemohl převzít jejch pasažéra do našeho auta. On totiž hned jak nastopouil uvedl sám sebe jako bývalého bojovníka UCK, který se vrací domů z nemocnice. A to v autě, ve kterém v té chvíli byly jen dvě neozbrojené ženy, z toho jedna téměř ilegálně přepravovaná Srbka! Takže jsme znova zastavili, naložili bojovníka i s deštníkem a pokračovali už celkem v pohodě až do Kamenice, kde Marguerita podnikla pro ten den snad poslední neúspěšný pokus o dobrý skutek. Zajeli jsme s tím chlapíkem na stanici taxíků, kde mu chtěla zaplatit cestu až domů do jeho vesnice. Usmlouval to s ní tak, že si těch deset marek vezme a domů se nějak dostane...

Pak už návštěva probíhala podle původních představ. Nejprve jsem zažil malý šok, když jsem viděl, jak se na uvítanou objímají a líbají srbská a albánská tlumočnice, pak jsem se trošku vrátil do normálu, když na velkou přátelskou večeři v srbské hospodě nepřišel ani jeden Albánec, a nakonec jsem nasbíral řadu informací nejen o tom, jak v Kamenici žijí a úřadují po sousedsku Albánci se Srby, ale taky o tom, že Sovětský svaz bude určitě obnoven, což mi při té srbské pijatice přesvědčivě šeptal ruský důstojník Viktor, když si zrovna americký policajt, který tam byl s námi, na chvilku odskočil. Moc zajímavá obec, ta Kamenica...

Jinak se zřejmě díky již zmíněnému těžkému sněžení nedálo nic moc zajímavého, bojovníci za práva Albánců leckde kolem od Preševa až po Kumanovo asi zapadali sněhem nebo si jen skočili ještě na chvíli domů za pec, aby byli na jaře fit a v plné síle. Raději nedomýšlet, k čemu ji hodlají použít. Pročítat si výstřižkovou službu z místních novin nicméně znamená způsobit si každé ráno trochu husí kůži nad slovy jako „historická práva našeho národa jsou dlouhodobě pošlapávána“, „nemůžeme dále nečinně přihlížet křivdám, páchaným na našich lidech v Makedonii“ či „mezinárodní síly nesou zodpovědnost za nárůst etnického násilí“. Čekejme tedy, co přinese balkánské jaro. V této chvíli mění prudké slunce ten metr sněhu, který napadl během posledního týdne, v potoky vody, které se valí ulicemi měst. A místo toho, aby s sebou ty potoky odnášely zbytky zimy, odhalují a přinášejí hromady odpadků a harampádí dosud sněhem milosrdně ukryté. Ale snad to pomůže aspoň obnovit dodávky elektřiny. I bez nich lze ovšem očekávat, že letošní jaro může být neobyčejně horké. Už v pondělí začíná největší muslimský jarní svátek, bajram. „Urime!“ – tedy „Slavme!“

V očekávání věcí příštích vás zdraví Martin Dvořák.

Ivan Turnovec (ivan.turnovec@seznam.cz) - 9.3.2001

Zaujal Vás tento článek? Chcete nám k němu něco sdělit? Neváhejte a sdělte nám svůj názor 


S O U V I S E J Í C Í   O D K A Z Y . . .

Dopisy z Kosova VII - 29.11.2000
Dopis z Kosova (VI.) - 23.10.2000
Dopis z Kosova (V.) - 14.9.2000
Dopisy z Kosova (IV.) - 22.8.2000
Dopisy z Kosova (III.) - 8.8.2000
Dopis z Kosova (II.) - 20.6.2000
Dopis z Kosova (I. část) - 12.6.2000
Ivan Turnovec

Sdělte nám svůj názor Vytiskněte článek na tiskárně Pošlete článek kolegovi emailem Další články autora
Hodnocení: 5.6 / 10

A K T U Á L N Ě:

Baldachýn: Potter vycpává koťátka!

COMICS: Čím jedeš?

Dnes naposled

Velké sportovní finále

Jak jsem poštval kamarádku na Václava Klause

Rok 2002 v hudbě - část druhá

Místo hada Karel Gott

Povídky nevidomých: Vyvařené zuby

Nenechte sebou manipulovat

Existují jen multiplexy?

HREJ OVER!

P O L I T I K A:

Za Usámu si můžeme sami

Úplný rozpad HZDS sa priblížil

Plavšičová sa priznáva a obviňuje

Sudety - historie jako problém

Komunistické zločiny neexistují

Aký je úsudok britskej prvej dámy?

 

 





- nahoru - Copyright (c) 1998-2000 Seznam - Ivo Lukačovič, uvedení autoři článků a dodavatelé
obsahu, všechna práva vyhrazena