Novinky.cz
Politika
Ú t e r ý
23.září 2003, 18:50
Publikováno dne:
23.4.2001



na Obsah
Zpravodajství
Kurzy, burza
Počasí
T E L E V I Z E
Politika
Internet
Počítače a technika
Sport
S T Y L
Kultura
Boulevard
Lidé, vztahy, sex
Comics
Vaše názory
Archiv
TechDesk
AutoNovinky
HREJ!
Seznamka

ASCII   MAC   WIN

REKLAMA

Dopis z Kosova XIII.

Předkládám další z výpovědí o životě v Kosovu a okolí. Martin Dvořák povýšil na administrátora a začíná se podílet na řízení ve větším městě, než je jeho původní sídlo - Peje. Vývoj na Balkánu není nijak příznivý, což ostatně vyplývá i z níže prezentovaného Martinova dopisu.

Peje 22. dubna 2001. Tenhle pracovní týden byl kratší, ale ne chudší na události. Ta asi největší a nedjůležitější se ale odehrává právě až v těchto hodinách jen kousek odtud, sice za hranicemi Kosova, ale s nepochybným dopadem na tuhle část Balkánu. Pokud volby v Černé Hoře vyhrají separatisté (a průzkumy to naznačují), bude zřejmě následovat referendum s pravděpodobně stejným výsledkem, tedy s vyhlášením samostatnosti téhle malé hornaté zemičky. Udržet alespoň formálně pohromadě jakousi Jugoslávii, kterou by vlastně už tvořilo pouze Srbsko (s Vojvodinou) a Kosovo, by se stalo ještě obtížnějším. Je tedy asi jasné, komu v těchto volbách fandí kosovští Albánci, tedy alespoň ti, kteří se zajímají i o něco, co se odehrává mimo Kosovo. Ale těch, upřímně řečeno, není moc.

Události evropského významu ale nezbrzdily vývoj našeho západokosovského mikrokosmu. Ty nabraly další obrat ve chvíli, kdy Jonathan, v té době stále ještě nejvyšší oficiální představitel UNMIKu v Gjakově, musel zcela nečekaně a náhle „z rodinných důvodů“ opustit Kosovo. Sdělil nám to ve středu večer, takže David už nemohl čekat na oficiální posvěcení mého jmenování v New Yorku a s okamžitou platností mě jmenoval „acting“ administrátorem s tím, že plnohodnotné jmenování bude následovat.

Ve čtvrtek ráno jsem se tedy vydal do Gjakovy (sám, bez nějakého písemného pověření) převzít správu tohoto stopadesátitisícového města. Ukázalo se, že bych ten pověřovací papír asi stejně neměl komu ukázat, protože když jsem dorazil, nebyl k zastižení vůbec nikdo z UNMIKu, ovšem s výjimkou sekretářek, které tam ovšem jsou zase hned dvě. Takže jsem se jen představil, zjistil, že prakticky celý tým je na dovolené nebo kdesi v terénu, a tudíž nemůžu udělat to, co jsem si naplánoval jako první krok, tedy schůzku se svými novými kolegy. Tož jsem se vydal za plněním dalších bodů, které jsem si na ten první den naplánoval.

Zašel jsem k Aqifovi a oznámil mu, že už je to tedy oficiální, že je nám souzeno spolupracovat. Domluvili jsme si několik termínů na setkání s řediteli, s komisemi a předběžně jsme si ujasnili jakási základní pravidla, jak to vlastně kdo z nás hodlá hrát. Další zastávkou byla místní kancelář OBSE. Němec Doron, který se zdá být velice sympatický a schopný, mi do diáře nadiktoval další dávku pravidelných schůzek, kterých by se měl UNMIK zúčastňovat, a já slíbil, že jednak kvůli totálně vylidněnému stavu a také pro rychlé načerpání informací přijdu na všechny. Potom jsem pokračoval v krasojízdě.

Další zastávkou byla stanice policie. Její šéf, Jordánec Mohamad, na mě udělal impozantní dojem už svým vystoupením na městském zastupitelstvu, kde bodu „informace o bezpečnostní sitauci ve městě“ využil k nejtvrdší a nejzžíravější kritice místních poměrů, jakou jsem tu zatím od někoho slyšel. Začal tím, že prohlásil, že skoro všichni vážení členové zastupitelstva už byli v jeho kanceláři, ovšem ani jeden nepřišel s nějakým problémem města, ale jen a jen s cílem získat nějakou výhodu z toho, že je v zastupitelstvu. Pak jim vysvětlil, že on a jeho lidé sice snižují kriminalitu ve městě každý měsíc o několik procent, ale místní na tom nemají pražádnou zásluhu, protože zásadně odmítají spolupráci. A jestliže si páni radní stěžují na násilí a drogy, pak by si měli uvědomit, že jsou to právě jejich děti, které chodí do školy s pistolí v kapse a s tolika penězi, že jim to na toho jointa vždycky vystačí. A takhle pokračoval ještě asi deset minut. Moc pěkná nástupní řeč... Však jsem mu ji taky hned při vstupu do dveří jeho pracovny pochválil a tím asi usnadnil následnou konverzaci. Dodal mi několik základních informací, probrali jsme problémy s bývalými bojovníky UCK, ze kterých se teď stali oficiální policisté a kterým on moc nedůvěřuje, a já se vyptával na stav vyšetřování vraždy, která se před pár dny stala za bílého dne v samotném středu města. Situace podobná jako mnohokrát před tím. Je skoro jisté, že všichni ve městě vědí, kdo střílel a proč, vrazi odešli pěšky, aniž je kdokoli zadržel, ale policii nikdo nic neřekne. S největší pravděpodobností se jednalo o exekuci, výkon rozsudku kohosi, kdo tu soudí a vládne jaksi mimo naše oficiální vnímání spravedlnosti jako součásti demokratického systému. Ale Muhamad vypadá, že je připraven bojovat s chobotnicí jako komisař Cattani a já mu slíbil, že mu v tom pomůžu, i když v tu chvíli jsem vůbec netušil, jak bych to vlastně měl udělat. Pro začátek jsem aspon schválil jeho požadavek na vyhlášení policejní hodiny už v jedenáct hodin.

A jel jsem zpátky do své nové, zatím velmi prázdné a neosobní kanceláře, či spíše kancelářičky na radnici. Ještě jsem snad ani neseděl na židli, když přišel pan vice prezident Avdulah, zastupující v souladu s příslušnými normami UNMIKu romskou, tedy v tomto případě egypťanskou /jak tohle vlastně překládat, to opravdu nevím.../ menšinu. Musí mít nějaký velmi dobrý monitoring pohybu na radnici. Má vlastní lékařskou praxi a obvykle se na úřadu vyskytuje jen zřídka. A následovalo přesně to, co popsal pan policejní velitel. Ani náhodou se nepřišel poradit o nějakém problému svých menšinových spolubčanů, ba ani nějaká gjakovská záležitost ho nepřivedla. Jen má starosti se sousedem, který si prý postavil koupelnu příliš blízko jeho domu a nikdo není ochoten ochránit jeho práva. Když mi popsal, jak zkorumpovaný a možná i rasistický soud odmítl uznat jeho nárok, napadlo mě, že může nakonec mít i pravdu, ale že mám hodně málo prostoru pro nějakou akci, jestliže soud, tedy nezávislá soudní instance, už rozhodla. Zdálo se mi ale, že on ani jinou odpověď nepředpokládal, když se s mnoha zdvořilostmi vrátil ke svým pacientům. Tak mě napadá – kolik kdo z nás zná v Česku romských lékařů? A jak by asi vypadala jejich soukromá praxe? Kolik Čechů by tam asi chodilo? A vidíte - Avdulah v Gjakově je úspěšným lékařem, váženým spoluobčanem a viceprezidentem městského zastupitelstva.

A sotva za ním zapadly dveře, přišla Valerie, poněkud kyprá francouzská blondýnka, první z mých nových kolegů, se kterým jsem se mohl sejít a aspoň chvilku dát řeč o vzájemných představách a očekáváních. Nebyl to moc povzbudivý rozhovor. Valerie spustila tirádu nářků, jak je unavená, jak nikdo v misi nic pořádně nedělá, zato ona naopak musí dělat spoustu věcí, které nejsou jejími povinnostmi. To mě zaujalo, protože pokud je mi známo, tak o tom, co je čí pracovní povinností, rozhoduje šéf, což platí i v UNMIKu. A šéf jsem teď přece já? Maličko otočila, řekla, že v tom případě mi přišla oznámit, že nebude příští týden asistovat u dalších nucených vystěhování lidí, kterým se zalíbilo ve společných ubytovnách natolik, že je odmítají dobrovolně opustit, ačkoli jejich domy už jsou opraveny alespoň natolik, aby se v nich dalo bydlet. Valerie mi svoje rozhodnutí vysvětlovala tím, že jí vystěhovávaní často vyhrožují a že se cítí ohrožena, protože ji nikdo v té velmi nepříjemné práci nepodporuje. Zeptal jsem se jí, jestli viděla Sedm statečných. Že prý jo. A já se zeptal, jestli si pamatuje tu scénu, jak Brit přijede verbovat prvního maníka - v ní se ho ten maník zeptá, kolik už na tu hordu Mexikánců má vlastně lidí, a Yul Brynner zvedne jen jeden prst. Kývla hlavou a já na ní vytrčil to všude populární véčko tvořené dvěma prsty. Pochopila to, pořád ještě trošku smutně se usmála, ale když jsme se domluvili, že tam tedy v úterý vyrazíme spolu, odcházela, jak se zdálo, už docela v pohodě.

A tak probíhal můj první den v novém místě a v nové pozici. A za ním následoval i pátek v podobném duchu, ale o tom a taky o událostech dalšího týdne zase až příště, abych nepřekračoval svoji dvoustránkovou normu.

Pro dnešek vás všechny zdraví Martin D.

Ivan Turnovec (ivan.turnovec@seznam.cz) - 23.4.2001

Zaujal Vás tento článek? Chcete nám k němu něco sdělit? Neváhejte a sdělte nám svůj názor 


S O U V I S E J Í C Í   O D K A Z Y . . .

Dopis z Kosova XII. - 12.4.2001
Dopis z Kosova XI. - 3.4.2001
Dopis z Kosova X. - 20.3.2001
Dopisy z Kosova IX - 16.3.2001
Dopis z Kosova VIII. - 9.3.2001


V A Š E   N Á Z O R Y . . .

Chystam se za Vami - Romana
Jeste jeden pozdrav pro Martina D.  - Ivan
Je to opravdu zajimave a budu se snazit precist i vsechny drivejsi.  - Ivan
Ivan Turnovec

Sdělte nám svůj názor Vytiskněte článek na tiskárně Pošlete článek kolegovi emailem Další články autora
Hodnocení: 5.6 / 10

A K T U Á L N Ě:

Baldachýn: Potter vycpává koťátka!

COMICS: Čím jedeš?

Dnes naposled

Velké sportovní finále

Jak jsem poštval kamarádku na Václava Klause

Rok 2002 v hudbě - část druhá

Místo hada Karel Gott

Povídky nevidomých: Vyvařené zuby

Nenechte sebou manipulovat

Existují jen multiplexy?

HREJ OVER!

P O L I T I K A:

Za Usámu si můžeme sami

Úplný rozpad HZDS sa priblížil

Plavšičová sa priznáva a obviňuje

Sudety - historie jako problém

Komunistické zločiny neexistují

Aký je úsudok britskej prvej dámy?

 

 





- nahoru - Copyright (c) 1998-2000 Seznam - Ivo Lukačovič, uvedení autoři článků a dodavatelé
obsahu, všechna práva vyhrazena