Novinky.cz
Politika
Ú t e r ý
23.září 2003, 18:50
Publikováno dne:
9.5.2001



na Obsah
Zpravodajství
Kurzy, burza
Počasí
T E L E V I Z E
Politika
Internet
Počítače a technika
Sport
S T Y L
Kultura
Boulevard
Lidé, vztahy, sex
Comics
Vaše názory
Archiv
TechDesk
AutoNovinky
HREJ!
Seznamka

ASCII   MAC   WIN

REKLAMA

Dopisy z Kosova XIV.

O dalším vývoji v Kosovu napsal Martin Dvořák svoji pravidelnou zprávu z Peje 28. dubna. Své psaní tentokrát končí dost smutně. Vývoj v této provincii totiž není příliš optimistický.

Musím začít tím, že v Gjakově krom jiných specifik mají také tzv. gjakovskou skupinu. To je 146 mužů právě z tohoto místa, kteří byli pro „terorismus“ (tj. spolupráce s UCK) zatčeni jugoslávskou policií už v květnu 1999. Od té doby začal boj za jejich propuštění, který procházel různými stádii. Nejprve byl ustaven speciální výbor na jejich obranu a jeho aktivity připomínaly prakticky po celou dobu fungování UNMIKu v Kosovu kdekomu, že tihle muži jsou bez soudu stále drženi v jugoslávských věznicích. Málem každý týden pořádaly matky a manželky vězňů protestní akce, demonstrace, petice a shromáždění, kterými připomínaly osud svých blízkých. Propuštění vězňů se stalo jedním ze základních požadavků pro případná další jednání o návratu Srbů do Kosova a vůbec to byla velká politická záležitost. Miloševič to ovšem vyřešil způsobem sobě vlastním, uspořádal s nimi v Niši monstrproces a nakonec je tamní nezávislý a nestranný soud odsoudil k úhrnnému trestu 1632 let, jednomu každému z nich nadělil mezi 7 a 13 lety. Přišlo to tenkrát jako hodně studená sprcha. Začínajícími jednáními o podmnínkách návratu Srbů do Kosova to "zahýbalo" a vlastně od té doby se nikam nepohnula.

Jenže s nástupem Koštunici nastalo velké tání a oteplování, probíhala četná jednání, a tak se stalo, že den poté, co jsem se objevil jako administrátor v Gjakově, přišla zpráva, že vězňové budou následující týden propuštěni. Osud mi tedy dopřál opravdu strhující entrée - ačkoli jsem na tom neměl nejmenší zásluhu, stal jsem se poslem dobrých zpráv. A to mi může do budoucna jedině pomoci.

Jak už to tak ale v životě chodívá, hned za zprávou dobrou přišla zpráva moc špatná. V pondělí ráno ve městě Klina, které leží tak na půl cestě mezi Pejou a Gjakovou, rozstřílelo šest ozbrojených mužů tamního starostu přímo před jeho vlastním domem při cestě na radnici. Aqif a všichni ostatní starostové jsou z toho samozřejmě dost vylekaní. Chudák Aqif asi prožíval pocity hodně rozporuplné, když se měl na jedné straně radovat z návratu 146 svých sousedů, ale současně si asi moc dobře uvědomil, že by to stejně tak příště mohl být on, koho navštíví podobná popravčí četa. Snažil jsem se ho nějak podpořit, uklidnit, ale moc do skoku mu nebylo. Navíc se termín propuštění vězňů stále posouval, což napjatou atmosféru jen stupňovalo. Smrt Ismeta Rraciho, starosty v Klině, ovšem dostala ještě další černý nátěr, když místní lídři začali v sousvislosti s jeho vraždou dost neomaleně kritizovat mezinárodní síly za pomalou reakci, malou bezpečnost a nedostatečnou ochranu politických špiček. Cílem takových řečí mohla být snaha odvést aspoň částečně pozornost od prostého faktu, že Albánci se po ztrátě nepřítele venku začínají mordovat mezi sebou. A jak jsem pochopil s rozhovorů s místními, docela pěkně to zabralo. Každý teď dokola opakuje to samé - když se zeptáte, jestli snad tedy Ismeta zabil někdo od UNMIKu nebo KFORu, obvykle převádějí řeč jinam. A jako obvykle, informací, které může policie nasbírat od místní populace, není moc.

Ale hned po kondolenční návštěvě v Ismetově rodině nás už čekala ta velká paráda, kteru zazanamenala i BBC, tedy předání gjakovské skupiny Červenému kříži a převoz jejích členů domů. BBC ale nemohla zaznamenat např. velký střet mezi velitelem policie Muhamadem a velitelem TMK Abdulou. Ten se udál na přípravné schůzce k této záležitosti. Muhamad bez detailního vysvětlování prohlásil, že při oficiálním předávání vězňů rodinám, které bylo z bezpečnostních důvodů naplánováno poměrně daleko za hranice města, si nepřeje žádné uniformy. Avdula se začal tahat za klopy té své khaki hazuky s mapou Kosova na rukávech, jestli snad dokonce ani tahle uniforma tam nemá být. Muhamed teprve potom začal vysvětlovat, že je to požadavek Červeného kříže, se kterým on nemůže nic dělat, a že se to navíc týká opravdu pouze toho oficiálního předání, pak ve městě ať už si každý chodí, v čem chce. Ale už bylo pozdě, pánové na sebe navzájem vytahovali svoje kompetence a pověření, až nakonec Muhamad prohlásil, že jim to tedy dá písemně, přičemž slíbil, že se pokusí svým nadřízeným situaci vysvětlit.

Druhý den jsme tedy od tří hodin čekali na určeném místě. Spolu s námi tu byla nejméně stovka kosovských policistů doplněná celou osádkou policie UNMIKu, KFORem a (hlavně a především) možná desítkou tisíc lidí, kteří nejen zaplnili velkou louku před bývalou továrnou na drůbeží paštiku, kde se mělo předání konat, ale také dokonale ucpali všechny příjezdové silnice. Nad hlavami davu mě nejvíc zaujala kombinace albánské a americké vlajky na jedné žerdi, přičemž na tu americkou byla našita mapa Kosova v národních albánských barvách. Tenhle zajímavý výtvarně politický artefakt nás se zástupcem OBSE Doronem vyprovokoval k debatě, jestli ta symbolika naznačuje, že Kosovo se chystá stát dalším státem USA, ale nakonec jsme se shodli na tom, že se spíše předpokládá připojení Spojených států ke Kosovu. Po třech hodinách čekání se konečně v dáli objevily autobusy s velkými červenými kříži na bocích a propukl obrovský jásot. Za burácivého volání a tleskání projely autobusu uličkou až za bránu továrny, kam směli opravdu jen dva členové každé rodiny se zcela speciální propustkou. Přes plot jsme ale i my ostatní mohli sledovat dojemné obrázky vítání, objímání, líbání, nefalšovaných slz štěstí a jiné věci, které by asi působily kýčovitě, kdyby se neodehrávaly zrovna tady. A pak se postupně první skupinky, v jejichž středu kráčel obvykle muž s dítětem na ruce, vydávaly ven z areálu, vítaly se s dalšími čekajícími a nadšení davu neznalo mezí. Postupně se ovšem celá ta masa dávala do pohybu směrem k městu.

Já sám jsem se ovšem snažil prokličkovat co nejkratší cestou právě opačným směrem. Měl jsem být tou dobou už dávno v istockém hotelu Trofta, kde skupina českých architektů právě seznamovala tamní radní s výsledky své práce na návrhu územního plánu pro Istog. Po pravdě řečeno, trošku mi bylo líto, že neuvidím, jak se slaví v Gjakově. Ale uměl jsem si to dost představit a tušil jsem, že bude lépe být v té době někde jinde. Nejen proto, že zrovna v pondělí se trošku poškorpili dva občané přímo před radnicí a odražená kulka nám rozbila okno. Spíš proto, že mi tu vyprávěli, co je to „gjakovský richochet“. Nevíte? To se tu na jedné svatbě jeden rozveselený svatebčan rozhodl zpestřit hostinu střelbou z kalašnikova přímo v místnosti. Namířil do stropu a spustil dávku. Podcenil ale pevnost zdiva, a odražené kulky zabily nevěstu, ženichova otce a další dva svatebčany. Nevím, jestli někdy v Gjakově přijmu pozvání na nějakou rodinnou slávu, pokud se nebude konat pod širým nebem.

A navíc jsem měl chuť na jásání zkaženou. Během čekání mi totiž Muhamad, ten báječně ostrý jordánský policajt a gjakovský šerif, velmi důvěrně sdělil, že končí. Přesněji řečeno, že je přeložen do Peje. Nemusel jsem se ptát, proč se tak stalo, věděl jsem, že je to následek toho, co se mu přihodilo před pár dny. Někdo mu zavolal na jeho soukromý mobil a sdělil mu toto: “Za chvíli uslyšíš blízko sebe několik ran z kalašnikova. Jsou to poslední, který půjdou jen blízko tebe, ty další už namíříme přesně...!“ Myslím, že na jeho místě bych také požádal o přeložení. Kruci, jak dneska skončit optimisticky?

Zdraví Martin Dvořák...

Ivan Turnovec (ivan.turnovec@seznam.cz) - 9.5.2001

Zaujal Vás tento článek? Chcete nám k němu něco sdělit? Neváhejte a sdělte nám svůj názor 


S O U V I S E J Í C Í   O D K A Z Y . . .

Dopis z Kosova XIII. - 23.4.2001
Dopis z Kosova XII. - 12.4.2001
Dopis z Kosova XI. - 3.4.2001
Dopis z Kosova X. - 20.3.2001
Dopisy z Kosova IX - 16.3.2001
Dopis z Kosova VIII. - 9.3.2001
Ivan Turnovec

Sdělte nám svůj názor Vytiskněte článek na tiskárně Pošlete článek kolegovi emailem Další články autora
Hodnocení: 5.4 / 10

A K T U Á L N Ě:

Baldachýn: Potter vycpává koťátka!

COMICS: Čím jedeš?

Dnes naposled

Velké sportovní finále

Jak jsem poštval kamarádku na Václava Klause

Rok 2002 v hudbě - část druhá

Místo hada Karel Gott

Povídky nevidomých: Vyvařené zuby

Nenechte sebou manipulovat

Existují jen multiplexy?

HREJ OVER!

P O L I T I K A:

Za Usámu si můžeme sami

Úplný rozpad HZDS sa priblížil

Plavšičová sa priznáva a obviňuje

Sudety - historie jako problém

Komunistické zločiny neexistují

Aký je úsudok britskej prvej dámy?

 

 





- nahoru - Copyright (c) 1998-2000 Seznam - Ivo Lukačovič, uvedení autoři článků a dodavatelé
obsahu, všechna práva vyhrazena