Novinky.cz
S T Y L
Ú t e r ý
23.září 2003, 19:44
Publikováno dne:
25.8.2000



na Obsah
Zpravodajství
Kurzy, burza
Počasí
T E L E V I Z E
Politika
Internet
Počítače a technika
Sport
S T Y L
Kultura
Boulevard
Lidé, vztahy, sex
Comics
Vaše názory
Archiv
TechDesk
AutoNovinky
HREJ!
Seznamka

ASCII   MAC   WIN

REKLAMA

Z historie je třeba se poučit

Trauma naší generace ze srpnové okupace roku 1968 a následujících normalizačních let stále ještě trvá. K úplnému vyrovnání s minulostí, a to ani v rovině dokumentační, dosud nedošlo. Mnohé archivní materiály nejsou zpracovány, část jich byla dokonce patrně zničena StB na konci roku 1989. Proto, kromě nepřesností z nedostatku informací, občas vznikají i nové mýty nebo dochází přímo k falšování minulosti některých osob.

Vzpomínám si na vyprávění svého otce, protifašistického odbojáře, distributora časopisu V boj, a během pražského povstání člena České národní rady, o situaci po osvobození v roce 1945. To se totiž vyrojili tisíce partyzánů a odbojových pracovníků tak, že si navzájem potvrdily skupinky „odbojářů“ své zásluhy. Ne ve všech případech bylo ale možno nepravdivost jejich tvrzení prokázat.

Podobná situace je i nyní, kdy o své „antikomunistické odbojové činnosti“ halasně vyprávějí ti, kteří naopak v době nejtvrdší normalizace využívali všech možných výhod a patřili (byť bez rudé knížky) do komunistických kádrových rezerv. Poznal jsem člověka provozujícího soukromou televizi, který údajně „celá léta žil pod pečlivým dohledem komunistické StB jako jeden z nejnebezpečnějších disidentů ve východočeském regionu“. V celostátním rozhlasu byl zaměstnán od roku 1971 do roku 1976, přičemž zároveň vystudoval Právnickou fakultu UK. Pak působil jako právník. V Příšovicích stihl postavit jedno z prvních videostudií v republice a krátce zde dělal ředitele (kádrovou rezervou byl, i přes jeho nadsazená tvrzení o tom, jak byl 13 let v režimu policejního dohledu, již za soudruhů – to ale v jeho verzích o životě chybí). Ve svých televizních šotech (placených z městských peněz) je krajně neobjektivní, snaží se zavděčit starostovi a bezostyšně pomlouvá jeho kritiky. Zarážející je hlavně jeho proklamované „disidentství“ a „antikomunistické smýšlení v době totality“, to, že natáčel stranické sjezdy, opět skromně vynechává.

Časové údaje ze života tohoto člověka mne poněkud zarazily. Mám totiž s obdobím nejtvrdší normalizace v letech 1971 – 1977 zkušenosti. Sám jsem byl zařazen do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice Směrnicí PÚV KSČ č. j. P 8854, a tak vím, co směli disidenti dělat (redaktory ani právníky určitě ne). Hned na počátku tohoto období došlo ke konečným prověrkám. Z vysokých škol odešli poslední pokrokovější učitelé a vyloučeni byli (zvláště na právech a na filozofii) všichni studenti, kteří nebyli dost loajální. K řádnému či dálkovému studiu na Právnickou fakultu UK se mohli dostat jen prověření soudruzi nebo velice loajální nestraníci. Přítomnost antikomunisty na uvedené fakultě právě v těchto letech mi připadá velice absurdní. Možnost naučit se v této době manipulovat s fakty a vydávat nepravdu za pravdu byla naopak veliká.

Při studiu historických dokumentů jsem získal Sborník – Za svobodu a demokracii I (Odpor proti komunistické moci), který vydalo Evropské hnutí v České republice 1999. Jsou zde zajímavé studie o problematice protikomunistického odboje. Myslím si, že v rámci vzpomínání na srpnovou okupaci roku 1968 a léta následující je užitečné seznámit se alespoň s úryvkem, který se vyjadřuje k normalizačnímu vývoji v našem státě po roce 1969. Cituji z přednášky Jaroslava Cuhry:

Soudní persekuce opozice na počátku normalizace

Od srpna 1969 se odpor k nespravedlnostem, nesmyslům a lži stal opět věcí těžkého rozhodování, s potřebou plného vědomí případných rizik. A zároveň teprve od této doby můžeme hovořit o vědomém uplatňování trestního postihu jako mocenského nástroje nového stranického vedení, reprezentovaného postavou G. Husáka. Jakkoliv totiž do této doby probíhala určitá trestní stíhání, ať už za účast na demonstracích (paragraf 104 - Hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele), nebo i za jinou veřejnou činnost – V. Škutina, L. Pachman – nehrála tato skutečnost v postojích lidí přílišnou roli. A zde zafungoval srpen 1969 jako zlomový bod, zvláště jeho slavné Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění o některých přechodných opatření, nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku (č. 99/1969 Sb.).

Zákonné opatření vzniklo v bezprostřední souvislosti s tímto nejradikálnějším vystoupením veřejnosti proti vládnoucí moci po celé období komunistické vlády a jako prostředek k ovládnutí situace. Uplatnilo se však nejen v těchto konkrétních událostech, ale posloužilo i k dalšímu utužení tlaku vůči jakékoliv opozici, a jako takové nás také zajímá. Hlavní iniciativa při jeho vzniku se obecně přičítá okolí G. Husáka, odkud návrh putoval přes vládu k předsednictvu FS, které jej odsouhlasilo 22. srpna 1969. Sedm paragrafů Zákonného opatření bylo směřováno proti těm, kdo se podílejí na akcích narušujících „veřejný pořádek“, a znamenalo citelný zásah do platného práva. Zvyšovala se sazba za nejrůznější trestné činy, jako například hanobení, pobuřování...; trestní řízení se konalo jen na základě trestního oznámení orgánů SNB, důležité bylo, že předběžné zadržení mohlo trvat až tři týdny bez existujícího obvinění (místo 48 hodin)... Opatření pak zavádělo ještě další změny.

Státní i Veřejná bezpečnost využily možností, které jim Zákonné opatření dávalo až do krajnosti. V podstatě jediným limitem jejich „práce“ byla kapacita věznic, které se rychle přeplnily. Například jen v Praze bylo k 1. září 1969 zadrženo 1234 osob, v celé ČSR pak 2373 osob. Iniciativa těchto orgánů však narazila na již zmiňovaný rozdíl v postupu normalizace dalších institucí, a tak se v materiálech stále opakuje stížnost na činnost prokuratur a soudů, které se snaží zadržené propouštět na svobodu. I samosoudci, projednávající jednotlivé případy, se podle StB nechávají ovlivnit „šířením pomlouvačných názorů o protiústavnosti Zákonného opatření č. 99/1969 Sb., o tzv. návratu do 50. let apod.“ a projevují „rozkolísanost“.

Celkové výsledky užití Zákonného opatření nás o této diferenciaci mezi jednotlivými orgány přesvědčují. Odsouzeno bylo celkem 1526 osob, v ČSR 1186, v SSR 340. Podle prvé hlavy zvláštní části trestního zákona (tedy politické trestné činy) bylo odsouzeno 609, StB jich však vyšetřovala 1195. Přesto však Zákonné opatření svou zastrašovací úlohu sehrálo nepochybně dobře a v úvahách lidí o možnostech odporu zůstalo pevně zafixováno. Zároveň bylo Zákonné opatření použito i v druhé rovině, nikoliv jako nástroj potlačení demonstrací, ale i k potlačování jakékoliv formy opozice. Na jeho základě byli odsuzováni a trestně stíháni i lidé, kteří se neúčastnili demonstrací a důvod jejich zadržení tkvěl v jiných představách o vývoji u nás. Jako příklad poslouží šachista L. Pachman, zadržený doma 22. srpna 1969, K. Hádek, jeden z představitelů tzv. Klubů mladých, odsouzený nyní za „výtržnosti“ spáchané v únoru 1969, a hlavně skupina mladých lidí z tzv. Hnutí revoluční mládeže, pozatýkaná v samém závěru roku 1969, kdy končila platnost Zákonného opatření. Vynecháme-li některé menší procesy, do prázdnin roku 1971 padly vysoké tresty ještě v několika dalších případech. Jako například v procesu s K. Hádkem, vcelku otevřeně odsouzeným na tři a půl roku za „potíže“, které působil stranickým funkcionářům v Semilech, kde žil v době „obrodného procesu“. …

Vymezíme-li si s určitým přesahem období počátku normalizace lety 1969 až 1974, zjistíme, že za politické trestné činy bylo v těchto šesti letech odsouzeno 56048 osob, tedy více než polovina všech odsouzených v období normalizace. Odečtením odsouzených podle par. 109 dostaneme 3078 odsouzených za jiné trestné činy, což znamená opět více než 60 % všech odsouzených v politických procesech za dvacet normalizačních let. Naznačuje to jednoznačně, že nastupující normalizační režim potřeboval a použil soudní násilí v mnohem větší míře, než bylo nutné v následujících tzv. šedivých letech. Z hlediska míry a intenzity souzené politické trestné činnosti je důležité, že více než tři čtvrtiny odsouzených byly souzeny v České republice. Státobezpečnostní zpráva, projednávaná na závěr roku 1972, také konstatuje, že opozici byl zasazen těžký úder a v podstatě lze nyní očekávat „útlum nepřátelské činnosti“.

Komentář je celkem zbytečný. Jen ještě dodám, že po tvrdé likvidaci posledního veřejného vystoupení proti okupaci v srpnu 1969 byl teprve rok 1972 ve vývoji normalizačního režimu výrazným mezníkem. Normalizátoři ovládli mocenské orgány, zlikvidovali opozici policejními prostředky a v soudních procesech. Důležité místo ve veřejném životě zaujala také korupce. Po čistkách a v důsledku migrace se uvolnila především dobře placená místa, která obsazovali méně kvalifikovaní a mladí lidé, kteří se stali sociální oporou režimu. Valná většina z nich je i nyní na velmi atraktivních hospodářských (ale i úřednických) místech nebo v médiích. Na rozdíl od Maďarska, kde J. Kadár vycházel z hesla: "Kdo nejde proti nám, jde s námi," bylo Husákovou zásadou: "Kdo nejde s námi, jde proti nám." Zelenou měli loajální neschopní nebo naopak všeho schopní lidé.

Ivan Turnovec

Ivan Turnovec (ivan.turnovec@seznam.cz) - 25.8.2000

Zaujal Vás tento článek? Chcete nám k němu něco sdělit? Neváhejte a sdělte nám svůj názor 


V A Š E   N Á Z O R Y . . .

Daňový poplatník platí a platí... - Josef Koprnicky
Ivan Turnovec

Sdělte nám svůj názor Vytiskněte článek na tiskárně Pošlete článek kolegovi emailem Další články autora
Hodnocení: 5.5 / 10

A K T U Á L N Ě:

Baldachýn: Potter vycpává koťátka!

COMICS: Čím jedeš?

Dnes naposled

Velké sportovní finále

Jak jsem poštval kamarádku na Václava Klause

Rok 2002 v hudbě - část druhá

Místo hada Karel Gott

Povídky nevidomých: Vyvařené zuby

Nenechte sebou manipulovat

Existují jen multiplexy?

HREJ OVER!

S T Y L:

Jen řešení Lamohlavu 49/2002

Nenechte sebou manipulovat

Svět 2003 aneb Nenechme se oblbnout

Lamohlav 49/2002 - finální

Když mají děti zácpu

Změřit hvězdu, zvážit planetu

 

 





- nahoru - Copyright (c) 1998-2000 Seznam - Ivo Lukačovič, uvedení autoři článků a dodavatelé
obsahu, všechna práva vyhrazena