Novinky.cz
S T Y L
Ú t e r ý
23.září 2003, 19:38
Publikováno dne:
25.10.2001



na Obsah
Zpravodajství
Kurzy, burza
Počasí
T E L E V I Z E
Politika
Internet
Počítače a technika
Sport
S T Y L
Kultura
Boulevard
Lidé, vztahy, sex
Comics
Vaše názory
Archiv
TechDesk
AutoNovinky
HREJ!
Seznamka

ASCII   MAC   WIN

REKLAMA

Dopis z Tel Avivu

Na několikaměsíční stáž do Izraele odjel MUDr. Ivan Vařeka. Slíbil, že bude posílat z místa svého pobytu zprávy, se kterými mohu dle vlastního uvážení seznamovat i čtenáře NOVINEK. Spolu jsme se seznámili právě díky Novinkám.cz, resp. některým z mých textů, které zde byly uveřejněny. Vzhledem k tomu, že MUDr. Vařeku zaujaly zejména Dopisy z Kosova, shodli jsme se v průběhu loučení před jeho odjezdem na tom, že by nebylo od věci seznámit vás s některými jeho postřehy. Dnešní úvodní článek můžeme nazvat prostě CESTA AUTOBUSEM. Tak tedy:

Tel Aviv - Tel Hashomer, 23. října 2001

Bydlím v hotelu v centru Tel Avivu na Ben Yehuda Street. Výhoda je jednoznačná - tři minuty chůze od nádherné pláže (jemný písek, panoráma moderních výškových budov s pobřežní promenádou, voda má v druhé polovině října 27 stupňů Celsia, vzduch pak 25-30 stupňů) a pět minut chůze od čtvrti kaváren a nočních podniků otevřených nejspíš permanentně. Nevýhoda také jednoznačná - každý den cestuji autobusem hodinu do nemocnice Chaim Scheba v Tel Hashomer a hodinu zpět. Zdejší dopravní ruch a způsob jízdy jsou kapitola sama o sobě. Myslím, že i otrlý pražský řidič taxíku by tu otíral zpocené čelo. Ale o tom snad někdy příště.

Teď spíše k pasažérům. První den (sobota - tedy sabat) jsem byl překvapen, že nevidím téměř žádné vojáky. V pracovní dny je jich ale všude kolem spousta. A především v autobusu. Výjimkami jsou ti, kteří mají na pravém rameni zavěšenu automatickou pušku. Odhaduji, že to bude nějaká verze MI-16. Samozřejmostí je zásobník plný ostré munice. Sice vytažený, ale připevněný na pažbě a připravený k okamžitému zasunutí. Také způsob, jak nosí vojáci automat, svědčí o tom, že jsou připraveni zahájit palbu v několika sekundách. Při chůzi jim zbraň visí hlavní k zemi a pažbou v podpaží. Když sedí, mají ji položenu v klíně a vůbec si nelámou hlavu, kam vlastně míří. Nezbývá než doufat, že díky přísnému výcviku nezapomínají náboj v hlavni. Přitom vůbec nevypadají, že by právě vykonávali strážní či hlídkovou službu. Prostě se jenom jednotlivě přesouvají odněkud někam. Jeden z nich mne dnes zastavil v nemocnici cestou na oběd. Diky nemocniční haleně a jmenovce psané hebrejsky mne považoval za "domácího" a ptal se mne na cestu. Dost komické, protože já v tomto labyrintu zatím znám pouze cestu do jídelny a zpět a na rozdíl od něj ani nevím, co je všechno napsáno na mé jmenovce (poznám pouze číslo pasu a jméno v hebrejštině mi také ukázali) nebo na nejbližších dveřích.

Dost divný pocit, když se vás uctivě ptá na cestu doslova kluk, který je vám po prsa, vypadá tak na šestnáct a na rameni se mu houpá automat. Pravdou ale je, že tohle byl docela extrém. Ti ostatní ozbrojenci, které potkávám, vypadají docela suverénně. Naprostou většinu olivových (?) uniforem, jež tu v "zázemí" potkávám, ale nosí dívky, které jsou beze zbraní (kromě těch ženských). Doufám, že tu barvu jsem uhodl správně. Autobus č. 64, v němž denně trávím dvě hodiny, je jich plný. Sedí a stojí všude kolem mne. A při té dlouhé cestě mám dost času je pozorovat. A přemýšlet o nich. Je jim kolem dvaceti let, spíše méně, takže zhruba ve věku studentek prvního ročníku vysoké školy. Protože sám na univerzitě vyučuji, poznal jsem jich za poslední roky desítky, a to srovnání je pro mne tedy zajímavé.

Když tak sedím proti nim, jsou si v mnoha věcech dost podobné. Každá má na zádech nějaký batůžek a snad všechny mají mobil. Opravdu nápadný rozdíl je ale v bezstarostnosti našich studentek a zamyšlené vážnosti těchto dívek v uniformě. Vůbec se nesmějí ani neusmívají a celou cestu mlčí! Navzájem se ani nepozdraví, každá je sama se svými myšlenkami a vzpomínkami.

Včera jsem seděl proti jedné s velmi jemnou, řekl bych "slovanskou" tváří, která celou cestu poslouchala walkmana, občas pohladila prstýnek a zamáčkla slzu. Co asi poslouchala? Kazetu, kterou namluvil její kluk? Vzdáleně si vzpomínám na svoji občasnou frustraci z odloučení od svých nejbližších. Jako pětadvacetiletý lékař-absolvent při své "fešácké" vojně v dolním Posázaví. Dívky v tomto věku to musejí nést mnohem hůře. Opravdu tvrdá životní zkušenost.

Proč to ale píšu? Když jsem se chystal na cestu sem, nejvíce jsem se obával možného bombového atentátu v autobusu. Teď se za to trochu stydím. Ty dívky takto cestují a vlastně riskují den co den. A vybrat si nemohou. S pozdravem Ivan V.

P.S. Obavy z atentátu jsou asi opravdu směšné. Spíše věřím tomu, že nás některý zblázněný řidič někde vyklopí nebo do něčeho naveze. Ke způsobu zdejšího ježděni se ještě vrátím.

Ivan Turnovec (ivan.turnovec@seznam.cz) - 25.10.2001

Zaujal Vás tento článek? Chcete nám k němu něco sdělit? Neváhejte a sdělte nám svůj názor 


V A Š E   N Á Z O R Y . . .

Zajimave, pokracujte prosim - Vera Hornova
Ivan Turnovec

Sdělte nám svůj názor Vytiskněte článek na tiskárně Pošlete článek kolegovi emailem Další články autora
Hodnocení: 0 / 10

A K T U Á L N Ě:

Baldachýn: Potter vycpává koťátka!

COMICS: Čím jedeš?

Dnes naposled

Velké sportovní finále

Jak jsem poštval kamarádku na Václava Klause

Rok 2002 v hudbě - část druhá

Místo hada Karel Gott

Povídky nevidomých: Vyvařené zuby

Nenechte sebou manipulovat

Existují jen multiplexy?

HREJ OVER!

S T Y L:

Jen řešení Lamohlavu 49/2002

Nenechte sebou manipulovat

Svět 2003 aneb Nenechme se oblbnout

Lamohlav 49/2002 - finální

Když mají děti zácpu

Změřit hvězdu, zvážit planetu

 

 





- nahoru - Copyright (c) 1998-2001 Seznam.cz, a.s., uvedení autoři článků a dodavatelé
obsahu, všechna práva vyhrazena