Novinky.cz
S T Y L
Ú t e r ý
23.září 2003, 19:50
Publikováno dne:
14.12.1998



na Obsah
Zpravodajství
Kurzy, burza
Počasí
T E L E V I Z E
Politika
Internet
Počítače a technika
Sport
S T Y L
Kultura
Boulevard
Lidé, vztahy, sex
Comics
Vaše názory
Archiv



ASCII   MAC   WIN

REKLAMA

Zpráva z cesty kolem světa - Bombaj

V dopisech se mě často ptáte, jak je to ve světě s přístupem k internetu. Před cestou jsem byl taky hrozně zvědavý a musím říct, že jsem zatím celkem mile překvapený. Když má člověk dost peněz, může "skočit" na internet v každém větším městě. Jak to tedy vypadá detailně? Zatím v každé zemi, kde jsme byli, jsme buď internet viděli, nebo o něm od někoho slyšeli. Před odjezdem jsem začal tím, že jsem si pro země na cestě vypsal internetové kavárny ze skvělé (a hlavně stále aktualizované) stránky www.netcafeguide.com.
[Obr: indie.gif (38381 Bytes)]
Palác Hawa Mahal, Džajpur
Ve všech městech až do Bombaje jsem pak ale vždycky narazil na jinou informaci, která mě dovedla k internetu dříve, než jsem vůbec sáhl na svůj seznam. V Moskvě Táńa uviděla reklamu na internetovou kavárnu v metru (!), v Urumci jsme zase potkali dva Angličany, kteří nám poradili, v pákistánskych horách jsem (zase náhodou?) zaslechl konverzaci dvou holek-turistek, které se právě bavily o internetu v Rawalpindi, v Dillí jsme pak o internet zakopli (zase si první všimla Táńa) na ulici, kde jsme bydleli. Teprve v Bombaji jsem použil místo ze seznamu (ze kterého i teď píšu). Prodleva mezi touhle a poslední zprávou (z Dillí) nebyla ani tak způsobena nemožností přístupu k internetu jako jeho nehoráznou drahotou. Pohybovali jsme se totiž v pouštnim státě Rádžasthánu, kde měli všichni vytáčené spojení a patřičně tím omlouvali svoje vysoké sazby - až 20 dolarů za hodinu!!! Jak to vypadá s cenami? Suverénně nejlevnější byl internet v Rawalpindi - 35 rupek (as 25 korun) za hodinu a nejdražší v Udajpuru (už zmíněných 20 dolarů za hodinu). Nejdražší, který jsme použili, byl v Moskvě (30 rublů, tj. asi 150 korun za hodinu). V Dillí to bylo 100 rupek (asi 75 korun) a tady v Bombaji 120 rupek (90 korun) za hodinu. Pokaždé na síti strávím alespoň 3 hodiny, protože dostávám docela dost dopisů (třeba teď po těch třech týdnech jich bylo patnáct) a na všechny se snažím odpovědět (i když třeba s několikatýdenní prodlevou). Díky za ně a neostýchejte se psát a ptát se.

Když už jsme u těch praktických informací, tak ještě jedna věc, která by se mohla hodit cestovatelům (pokud vás to nezajimá, přeskočte hned na další odstavec). Nevezu s sebou totiž jen peníze. Těch mám jen část a vedle toho kreditní karty, ze kterých čerpám, když jsem "na suchu". Pro někoho je to asi už běžná věc, já to ale takhle provádím poprvé a zase musím říct, že to celkem funguje. V případě potřeby stačí zajít do banky, která poskytuje tzv. "cash advances" (český termín neznám, kdo ho ví, ať se ozve). Většinou jsou to zahraniční banky (AZN Grindlays, Standard and Chartered, Citibank a další) nebo i některé místní banky (v Indii třeba State Bank of India nebo Andhra Bank). Tady v Indii je ale věc trochu komplikovaná tím, že si můžu finance ze svého účtu vybrat, ale dostanu je jen v rupiích. Pokud chci dolary nebo cestovní šeky, musím si při výběru "cash advance" vyžádat papír, který potvrzuje, že jsem de facto prodal tvrdou měnu a nakoupil dolary (což se převodem z mého účtu i stalo). S ním pak zajdu do American Express, kde mi na jeho základě rupky vymění za dolary/šeky (nebo i jinou měnu, pokud mají - teď jsem třeba Táně do Frankfurtu na vlak kupoval marky a šlo to).

A teď zpět na cestu, lépe řečeno do Dillí, kde jsme minule (už je to tak dávno!) skončili. Začnu městskou dopravou. To je totiž v Indii věc tak neuvěřitelná, že byste tomu ani nevěřili. Dillí má 5 milionů obyvatel a je tak dost roztahané. Kdybychom všude měli jezdit rikšou (nedej bůh taxíkem), tak finančně skončím už v Indii. Proto jsme se pokusili začít používat autobusy.

K tomu, aby se člověk úspěšně svezl autobusem z místa A do místa B tak, aby B bylo místo, které potřebuje, je třeba překonat několik menších překážek.

První z nich je zjistit, která z těch téměř 1000 dillijských autobusových linek by mohla být ta pravá. V něčem nám pomohl průvodce (LP), něco jsme (skoro zázrakem) vydedukovali sami. Tím jsme překonali překážku první a dostali se před překážku další - jak do autobusu nastoupit. Zní to směšně? Ne v Dillí/Indii. Tady totiž některé věci probíhají šíleně rychle (bohužel právě ty, které by neměly a naopak). Autobus se blíží k zastávce a člověk si může hodit kostkou, která situace nastane: (a) buď zastaví, nebo (b) přibrzdí, ale pojede pomaleji dál, nebo (c) vůbec nezastaví. Člověk tak má možnost sledovat Indy, jak makají za autobusem, který nějak zapomněl na zastávce zastavit (možná ze stejného důvodu jako onen vlak ve "Slunce, seno a něco (už nevím přesně co)", který nezastavil, protože měl zpoždění a nechtěl se zdržovat). Blbý na tom je, že se taky občas stávalo, že Indové sledovali nás, jak šíleně makáme za autobusem, abychom ho stihli.

Jsme teda v autobuse, udýchaní a šťastní, že jsme ho stihli, ale ještě nemáme vyhráno. Překážka (nebo spíš úkol) číslo tři zní: "Přežít!" Teď už je mi jasné, kdo vynalezl sardinky. Indové! Jejich autobusy jsou často tak napráskané, že lidi visí ze dveří ven a někdy nastupují/vystupují i okny. Uvnitř je pak pravé peklo typu Brusel (morbidní odkaz na bruselskou tragédii, kdy bylo před několika lety při fotbalu ušlapáno a zasypáno několik desítek lidí), takže teď už skoro můžeme zavést pojem Dillí s téměř stejným významem.

Když se stane ten zázrak, že překonáte všechny tři výše uvedené překážky (Zjistit, Nastoupit, Přežít), musíte ještě překonat překážku poslední. Ta se jmenuje:"Vystoupit!" Možná tušíte, že překážka je podobná překážce "Nastoupit". Jo, je to tak. Teď ale hrozí naopak nedobrovolná demonstrace fyzikálních jevů jako je setrvačnost a brzdění. Hupky, hupky, řidiči je úplně jedno, jestli se při vystupování (kdy autobus nezastaví, ale jen zpomalí) rozplácnu o chodník/rikšu/krávu nebo auto, protože on přece svůj úkol splnil. Do místa B mě dopravil.

Když teď řeknu, že se nám Dillí (po prvotních rozpacích) docela líbilo, budu po předchozích odtavcích možná vypadat jako masochista, ale budu říkat pravdu. Smogu jsme si sice užili dost, ale bylo to po dlouhé době první město, kde bylo hodně zeleně, široké ulice a hlavně hodně skvělých památek. K nejzajímavějším asi patří několik mogulskych hrobek, které byly postaveny ještě před stavbou Tadze Mahalu a je možné tak na nich sledovat postupný vývoj stavebního slohu těchto muslimských vládců. Další opravdu pěknou stavbou je Lotosový chrám víry bahai'i. Celý z bílého mramoru, postavený ve tvaru lotosového květu a navíc uprostřed zelené (a udržované!) zahrady působí v Indii jedinečným dojmem. Byli jsme v Dillí nakonec 5 dní (částečně i kvůli vybrání peněz a zařízení mého nepálského a bangladéšského víza), ale dokážu si představit i delši dobu.

Mezi Dillí a Agru jsme vtěsnali jedno docela zajímavé místo. Vlastně dvě. Obě se vztahují ke Krišnovi, lidskému zhmotnění boha Višny. Mathura a Vrindavan jsou městečka s několika tisíci chrámy a stejným počtem krav a žebráků. Sídlí tady i ústředí víry Hare Kršna - chrám je z bílého, nádherně vyrývaného mramoru.

Agru zná snad každý. Nebo možná ne, ale určitě zná její hlavní magnet: hrobku Tadz Mahal. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že ty fráze z letáků cestovních kanceláří o nejúžasnějším monumentu postaveném z lásky nejsou fráze, ale jen pokus o vystižení nádhery, která se nedá slovy popsat. Tadz Mahal se prostě musí zažít, nejlíp s tím nejbližším člověkem. Nám s Táňou se to povedlo a bylo to fakt dost silné kafe. Jen telegraficky strohá fakta: Tadz Mahal je hrobka, kterou nechal pro svoji ženu Mumtaz Mahal postavit mogulský císař Sah Dzahan. Stavba trvala od roku 1631 do roku 1653 a účastnilo se jí prý 20 000 lidí z Indie a Střední Asie.

Odjezdem z Agry jsme opustili indický stát Uttarpradéš (Severní stát) a dostali se do Rádžasthánu. V Rádžasthánu jsme strávili 2 týdny. Dva skvělé týdny. Dva barevné týdny. Dva opravdu indické týdny. Rádžasthán patří mezi největší magnety Indie. Možná kvůli jeho neobyčejné barevnosti, kdy k přirozené (a téměř odvěké) žlutohnědé barvě pouště a zelené barvě křovin se během staletí přidaly křiklavé barvy oblečení rádžasthánských mužů a žen. Tito lidé zase během dalších staletí postavili svá barevná města, pro něž je Rádžasthán tak známým. Možná kvůli desítkám mohutných pevností a neuvěřitelně extravagantně zdobených paláců. Možná kvůli stovkám velbloudů, které vás každou chvíli bez zastavení míjí na silnici. Kromě Džajpuru (Růžové město - podle barvy většiny domů a městského opevnění), Džajsalmeru (Zlaté město - podle barvy, které se ve slunci podobá žlutý pískovec) a Džódhpuru (Modré město - podle barvy stovek modrých brahminských domů) jsme se procházeli v Džundzhunu (kde jsou barevně pomalované staleté domy bohatých kupců, kde na nás ale taky děcka házela kameny, protože jsme jim nechtěli dát bakšiš), projížděli se pouští na velbloudech a strávili noc na písečných dunách v Samu, poslední výspě v opuštěné poušti Thár na indicko-pákistánské hranici, projížděli se mezi Indy (och, to byl zážitek!) na kolech (a málem jich pěkných pár vzteky povraždili) v nádherně romantickém Udajpuru na břehu jezera Picola (kde byla taky natáčena bondovka "Chobotnička" - v angličtine "Octopussy") a zažili spoustu dalších příhod.

Ted jsem právě v Bombaji (správně se teď jmenuje Mumbai, ale jelikož se mi to špatně skloňuje, budu používat Bombaj) a už sám. Dnes (5. 11.) ráno Táňa odletěla do Frankfurtu, odkud se bude ještě muset vlakem dopravit na Slovensko. Předtím jsme se tak trochu pobrouzdali po Bombaji a velebili Východoindickou společnost a pozdeji britskou kralovnu, které Bombaj postavily ve stylu Londýna. V centru na každém rohu narazíte na nějakou viktoriánskou budovu, ulice jsou široké, docela čisté, plné taxíků (rikšy do centra nesmějí) a červených dvoupatrových autobusů! Jsme u moře, a tak nás "potkala" i větší vlhkost než v suchém pouštním Rádžasthánu. Je sice jen asi 80%, ale i tak je to skok.

Bombaj ale není jen příjemné centrum. Bombaj jsou i nekonečné slumy, které jsou vidět při cestě příměstským vlakem do některého ze severních předměstí. Pohled je to opravdu zdrcující. Prý tak žije polovina "bombajčanů", tj. asi 7 milionů lidí! V Indii jsou prostě paradoxy až na samé hranici.

Při Tánině odletu jsme se na letišti setkali s Branem, který je už půl roku v Indii, kde pracuje v AIESECu Indie. Věděli jsme, že tady je, ale bohužel nám nezbyl čas na to, abychom se s ním spojili. Táňa mu proto alespoň v mailu napsala, kdy odlétá, ať se přijde podívat, pokud bude mít čas. Byl lepší než my. Čas si našel a strávil s námi na letišti večer až asi do půl druhé, kdy se Táňa dostala do tranzitu.

Zítra odjíždím z Bombaje. Jelikož jsme počet dní strávených v Indii oproti plánu trochu přetáhli, vynechám některá místa v Indii a rychleji se přesunu do Nepálu. S Táňou jsme se taky shodli na tom, že nejsme v Indii naposledy (i přes některé "jiné" zážitky), takže další cesta do Indie snad na sebe nedá dlouho čekat.

David Kučera (david_kucera@hotmail.com) - 14.12.1998

Zaujal Vás tento článek? Chcete nám k němu něco sdělit? Neváhejte a sdělte nám svůj názor 


S O U V I S E J Í C Í   O D K A Z Y . . .

Zpráva z cesty kolem světa - Pakistán, Tibet a Indie - 7.12.1998
Cesta kolem světa - 24.11.1998
David Kučera
Zatím v každé zemi, kde jsme byli, jsme buď internet viděli, nebo o něm od někoho slyšeli.

Sdělte nám svůj názor Vytiskněte článek na tiskárně Pošlete článek kolegovi emailem Další články autora
Hodnocení: 5.4 / 10

A K T U Á L N Ě:

Baldachýn: Potter vycpává koťátka!

COMICS: Čím jedeš?

Dnes naposled

Velké sportovní finále

Jak jsem poštval kamarádku na Václava Klause

Rok 2002 v hudbě - část druhá

Místo hada Karel Gott

Povídky nevidomých: Vyvařené zuby

Nenechte sebou manipulovat

Existují jen multiplexy?

HREJ OVER!

S T Y L:

Jen řešení Lamohlavu 49/2002

Nenechte sebou manipulovat

Svět 2003 aneb Nenechme se oblbnout

Lamohlav 49/2002 - finální

Když mají děti zácpu

Změřit hvězdu, zvážit planetu

 

 





- nahoru - Copyright (c) 1998-1999 Seznam - Ivo Lukačovič, uvedení autoři článků a dodavatelé
obsahu, všechna práva vyhrazena